YouTube a blog

Čtvrtek v 19:17 | Deborah W
Když se ještě před prá lety chtěl někdo realizovat v psaní článků, povídek, ba i knih, a nebyl profík, nezbývalo mu, než trpělivé obesílat noviny a časopisy, či se dotazovat nakladatelů, zda by byli ochotni jeho díla zveřejňit nebo vydat. Cesta to bylo složitá, mnohdy trnitá, a na jejím konci se ve většině případů objevovalo "bohužel, nemáme zájem", "zkuste se zlepšit v psaní", "zkuste to později".
To samé zažívali nadšenci videa, kteří něco amatérsky natočili a rádi by se stím pochlubili. Distributoři, producenti i dramaturgové ale striktně sdělili, že tohle se nehodí do jejich koncepčního plánu.
S nástupem internetu a "rozjetí" YouTube a blogu, obojí padá. Kdo chce psát, píše. Kdo chce točit, točí. Tvorbu těchto jednotlivců si může přečíst široké spektrum členářů a jejich videa může shlédnout mnoho diváků. Dnes nejsou ničím a nikým omezeni, a pokud jim nevadí, že za to neinkasují tučný honorář a dělají to proto, že je to baví a naplňuje, pak je to v pořádku.
Ale, i zde platí, že by to měla být hlavně záliba, nikoliv žrout času, kdy u obrazovky strávíte 24 hodin denně a jste ve stresu, pokud se Vám nepodaří vymyslet nebo natočit další příspěvek.
Zkrátka a dobře, obojí by mělo obohacovat nejen toho, kdo na YouTube a blog přispívá, ale i ty, kteří tyto příspěvky sledují.
 

Navždy

Čtvrtek v 19:05 | Deborah W
Navždy, v sobě nese jakési definitivum. A sice, že něco bude trvat a nikdy to neskončí. Jenže, všechno jednou skončí, protože nic netrvá věčně. Zářný příklad je rozpad tzv. "východního bloku" nebo též pád "železné opony", kdy evropské státy podléhající sféře Sovětského svazu povinně hlásaly, "se Sovětským svazem a nikdy jinak", čímž se rovněž myslelo navždy. Naštěstí postupně přišly v jednotlivých zemích revoluce a tuto teorii rozmetaly jako domek z karet.
I některá manželství se uzavírají s tím, ža je to navždy, ale procento vysoké rozvodovosti ukazuje, že navždy, je v tomto případě jenom zbožné přání. Čím to vlastně je, že si dva, na začátku milující se lidé, přestali rozumět? Možná tím, že spolu neumějí komunikovat. Možná tím, že mají odlišné zájmy, cíle a plány. Možná během života potkají někoho, s kým si rozumí víc a proto je to "navždy" najednou pomíjivé a bezvýznamné. Počáteční zamilovanost vyprchá a pokud nemá vztah pevný základ, třeba právě ve společných zájmech, na kterém může stavět, pak je konec.
Navždy není vlastně opravdu nic. Co nerozdělí člověk, rozdělí smrt. A tak nic nepřetrvá. Zdánlivě definitivní význam tohoto slova je tedy značně zavádějící a pokud se nad ním dá hlouběji uvažovat, stojí na hodně vratkých nohách.
Navždy, tak alespoň dává jistou naději, kterou si přejeme mít, aby byly naše životy žitelnější. A naděje umírá poslední. Taky není navždy.

Boj

1. listopadu 2017 v 19:35 | Deborah W
V neděli svedli boj s přírodními živly v podobě bouří Grischa a Herwart hasiči. Bouře, které se prohnaly naší republikou napáchaly mnoho materiálních škod a za oběť jim padly i čtyři lidské životy. Hasiči, nejen ti profesionální, ale i dobrovolní, prožili neděli jako perný den, kdy neustále vyzváněla tísňová linka, a aby stihli být na všech místech, kam je zavolali, muselo by jich být alespoň pětkrát tolik. Hasiči už dávno nebojují jenom s ohněm, ale jejich práce se rozšířila i o likvidaci událostí při povodních, vichřicích, autonehodách, ale i událostech v továrnách. Muži mnoha profesí dalo by se říct. Kácejí stromy, zajišťují střechy, vyprošťují auta, likvidují toxické havárie a mnoho dalšího. Nasazují své životy, aby bojovali v mnohdy prohraných bojích. S přírodními živly se totiž většinou vyhrát nedá. To, co člověk dlouhou dobu buduje, přírodní živly během pár vteřin zničí. Je to nespravedlivé, ale bohužel je to realita. Hasiči jsou pro nás symbolem toho, že i když se jedná o mnohdy marný boj, přesto se do něj pouštějí, a tím nám vlastně vnukají naději, že přece jen není vše ztraceno. Patří jim velký dík, kterého se jim mnohdy nedostává. Zasloužili by si i podstatně vyšší finanční ohodnocení a stát by se o ně, jako o své zaměstnance, měl mnohem lépe postarat, než třeba o poslance nebo mnohé úředníky, kteří celý den prosedí na židli a není za nimi vidět žádný výsledek. A ač nedělní boj s živly dopadl tak jak dopadl, ač je jeho bilance tragická, tak hasiči jej přesto vyhráli. A já jim všem posílám slova díků za všechno, co vykonali.
 


Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:55 | Deborah W
Známe se opravdu tak dobře, že nás nemůže nikdy nic překvapit? Kolik osob se v nás vlastně skrývá? A kdy a za jakých okolností jim dovolíme, aby se projevily? Nemáme pak strach sami ze sebe, čeho všeho bychom byli schopni? Nevyděsí nás tak trochu to, jak vlastně málo toho o sobě víme, než.....
Každá "krajní" situace nás prověří. Můžeme si tisíckrát dopředu říkat, jak bychom se v té či oné chvíli zachovali, ale když skutečně nastane, je všechno jinak. Co si představujeme, že budeme řešit s tak zvaně chladnou hlavou, nás může rozlítit doběla a vyvolá v nás spouštěcí mechanismy agrese. Překvapí nás to, ba vyděsí, protože jsme s ničím takovým nepočítali. Je to však jen prapůvodní pud, kterým se dosud řídí zvířata. Buď zaútočit nebo utéct. Nic jiného neexistuje.
Zatímco některé věci budeme řešit určitým způsobem, naše druhé já nás strhává úplně k něčemu jinému. Máme mu podlehnout nebo odolat?
Často si myslíme, jak jsme vnitřně silní a kolik toho vydržíme a pak se sesypeme z úplné banality. A naopak událost, která v nás budí úzkost a obavy, zvládneme s naprostým přehledem a klidem.
Četla jsem pár článků o lidech, kteří se na několik dnů nechávali zavřít do naprosté tmy. Všichni shodně tvrdili, že se díky tomu o sobě leccos dověděli a poté byli vnitřně silnější a vyrovnanější. Poprali se se svými vnitřními strachy.
Neustále obklopeni lidmi nebo technickými výdobytky doby nejsme vlastně nikdy sami. A když to náhodou nastane, dostaneme strach. Pokud ale nedokážeme porozumět sami sobě, nedokážeme porozumět ani druhým. Proto se možná rozpadá tolik vztahů.
Být pouze sami se sebou se vlastně tak trochu bojíme. Mohli bychom se totiž o sobě dozvědět věci, které si nechceme přiznat a které v nás vyvolávají strach ze sebe sama. Jenže, nic není horší, než sebe sama obelhávat.

Mám tě ráda, ale...

23. října 2017 v 18:06 | Deborah W
Zní to tak trochu jako heslo pro zlatokopky, které za to, že jim jejich, záměrně vybraný, movitý partner, bude sypat tučné "prebendy", ho budou mít rády. Láska s podmínkou není ale láskou, ale docela obyčejnou prostitucí, kdy je zase jenom něco za něco.
Mít někoho rád, k tomu nemají a nemusí být žádná ale... Buď máme někoho rádi a přijímáme jej bez výhrad i s jeho chybami a jsme ochotni být s ním v tzv. dobrém i zlém, nebo jenom chladně kalkulujeme, co pro nás, že jej budeme mít rádi, vyplyne za zisk.
Vždycky se docela bavím, když vidím, jak dvacetileté holky navazují vztahy s čtyřiceti a výše letými pány, a tvrdí, jak je milují. Do očí je to bijící hlavně v showbusinessu nebo sportu. Napadá mě otázka, zda by je opravdu tak milovaly, kdyby dotyčný pán nebyl movitý a neměl lukrativní zaměstnání, ale byl třeba horníkem nebo dělníkem v továrně. To by asi láska roztála stejně tak rychle jako jarní sníh.
Takže, pokud máte někoho doopravdy bez výhrad a postranních úmyslů rádi, dávejte mu to často najevo, a máte-li to štěstí, že i on má rád stejně tak opravdicky Vás, važte si toho.
Láska jako taková je vzácná a je třeba jí opečovávat, protože bez ní by bylo na světě smutno.

Stín za oknem

23. října 2017 v 17:52 | Deborah W
Podzim je nostalgické oébdobí. Během některých dnů ještě pěkně hřeje slunce a tím nám vrací vzpomínky na léto, ale během jiných dnů nás přinutí navléknout na sebe již skoro zimní oblečení. Listí stromů získává žlutou, oranžovou a červenou barvu a tiše se snáší k zemi, kde tvoří barevný koberec. Časté jsou mlhy, které zahalují krajinu neprůhledným závojem. Slunce se začíná víc a víc sklánět k obzoru. Dny se zkracují a noci prodlužují. A tak díky hře paprsků slunce a padajícím listům tančí za oknem stíny, které se s nadcházejícím obdobím budou jen prolužovat.

Vůle žít

7. října 2017 v 18:24 | Deborah W
Vůle žít je nejzákladnější prapůvodní lidsku vůlí. Pud sebezáchovy. Vůli žít mají jistě všichni nemocní, kteří bojují o život se všemi možnými zákeřnými chorobami i následky havárií. A jestli přižijí, přistupují pak k životu mnohem pokorněji. Nelze proto chápat sebevraha, který vyleze na zábradlí vysokého mostu, na ochoz výškové budovy, na parapet okna a zírá do hlubiny pod sebou. Je to demonstrativní sebevrah, který chce aby se kolem něj rozehrálo "divadlo", kdy ho bude přemlouvat psycholog, dorazí záchranka, hasiči i policie, tedy všechny složky záchranného systému. A on si obrazně užije svých pět minut slávy, protože i jeho vůlí je vlastně žít. Kdyby nebylo, skočí okamžitě a nebude kolem sebe rozpoutávat tolik pozornosti. Zatímco záchranáři by zatím mohli zachránit někoho, kdo to opravdu potřebuje a v ohrožení života se ocitl ne vlastní vinou. O vůli žít lze ale někdy pochybovat u řidičů Škod Octávek, Škod Superbů, Škod Rapidů a Audin, kteří svou riskantní jízdou na silnicích a dálnicích předvádějí nejen své namachrované, ovšem jinak hodně nízké, ego a blbé frajerství. Ohrožují nejen sebe, ale hlavně, a především ty druhé, kteří na rozdíl od nich vůli žít mají.

Temné dny minulosti

25. září 2017 v 17:34 | Deborah W
Dobou temna byl údajně středověk, kdy se dělo plno nepřístojností nasměrovaných nejen proti jednotlivcům, ale i proti skupinám lidí. Ale protože historie se opakuje, stejné věci se děly i v docela nedávné době a stále zůstávají jako nesmazatelné memento v paměti dosud žijících lidí.
Nejen historie má své temné dny, ale i každý z nás si v sobě neseme vzpomínku na nějaký den, který bychom nejraději ze své minulosti vymazali. Na den, který byl alespoň pro nás temný. Ať jsme v něm ztratili někoho blízkého, rozešli se s osobou, se kterou jsme dosud "společně kráčeli", nebo jsme přišli o něco, na čem nám hodně záleželo, či přišli o práci, která nás bavila, případně sami spáchali něco, na co nejsme vůbec pyšní. Takové dny vytěsňujeme ze své paměti. Zatímco hezké vzpomínky se nám neustále vrací, vzpomínky na tzv. "temné dny" si naštěstí pamatujeme jen útržkovitě. I tak se ale takové temné dny minulosti zapsaly do naší paměti a tu a tam se nám znovu připomenou.
A jelikož temné dny si v životě prožije každý, tak si lze jen přát, aby jich bylo co nejméně a aby se z paměti vynořovaly jen jako občasná vzdálená vzpomínka a ne jako každodenní noční můra.

Motivace

25. září 2017 v 17:32 | Deborah W
Motivace je jakýmsi hnacím motorem, který v nás dokáže vybičovat schopnosti, o kterých ani nevíme, že je máme.
Už při náboru či přijímání zaměstnanců motivují firmy své potencionální nové pracovníky a nabízejí jim řadu výhod, které budou moci v rámci své pracovní pozice využívat. Dobrou motivací v rámci pracovního procesu je i možnost postupu, získání většího platu. To, sice po splnění určitých podmínek, například absolvování školení, doplnění si vzdělání, ale ta možnost tu každopádně je.
Motivace v nás vlastně probouzí touhu po úspěchu, po dosažení splnění svých snů a plánů.
Kdyby motivace nebyla, asi bychom se ani o určité věci dostatečně nesnažili.
Motivací může být i každotýdenní nové téma blogu. Dokážu napsat článek na dané téma? Bude dobrý? Nebo špatný? Ať tak, či tak, pokud se to podaří, byla motivace alespoň pro nás samotné dostatečně silná, neboť jsme díky ní dokázali něco vytvořit.

A proč vlastně ne?

14. září 2017 v 18:18 | Deborah W
A proč vlastně ne? Řeknete si jednou a uděláte něco, k čemu jste třeba dlouho dobu neměli odvahu, k čemu jste se odhodlávali a nemohli se rozhodnout. Až teď, najednou. Proč to nezkusit. A tak si třeba splníte některý ze svých tajných snů. Zajedete si na exotickou dovolenou. Navštívíte Tibet a Himaláje. Skočíte padákem. Vyzkoušíte si letecký trenažer. Podniknete plavbu zaoceánskou lodí. Proletíte se balónem. A tak bych mohla jmenovat dál a dál. Co člověk, to jiný sen, to jiná touha, to jiné přání. Cestovní, letecké i zážitkové společnosti jsou většinou schopny je splnit. A pokud ne, je v silách každého jedince přičinit se o splnění svého snu, pokud tedy o jeho splnění doopravdy ovšem stojí. A proč vlastně ne? Je takové odhodlání se "k činu". Je opakem "A proč vlastně jo"? Což si říká jedinec, který by určitou věc sice chtěl, ale nemíní pro to téměř nic udělat a naivně si myslí, že mu všechno spadne samo tak zvaně "do klína". Proč se budu za něčím štvát? Proč se budu namáhat? Proč se budu snažit? Ale, když se do určitých věcí nevloží vlastní iniciativa, nelze se pak divit tomu, že to není. Takže, a proč vlastně ne?

Kam dál