Moje hvězda

30. prosince 2017 v 14:07 | Deborah W
Za jasných nocí září na nebi milióny hvězd. Lidstvo k nim odjakživa obrací svůj zrak. Právě díky lidem dostaly některé hvězdy a souhvězdí svoje jména. Astrologové směřují svoje dalekohledy do stále hlubších hlubin vesmíru a hledají tam nové a nové hvězdy. I naše Slunce je vlastně hvězdou. Zářící sálající hvězdou. A právě podle tohoto přirovnání některé lidi, kteří něco dokázali a šíří kolem sebe aureolu jasu, nazýváme hvězdami.
I Vánoce, které jsou už zase za námi, jsou spojovány s hvězdou. S hvězdou betlémskou, která vlastně byla, jak se ukázalo, kometou.
Z daleké hvězdy byl i Malý princ ze stejnojmenné knížky, který říkal, že "to, co jsi k sobě připoutal, za to neseš odpovědnost a že každá poušť ukrývá studnu".
Svou hvězdu má prý i každý člověk a když ta hvězda pohasne, člověk zemře. Jindy se to přirovnává k hořící svíci. Ať hvězda nebo svíce, obě vydávají zářící jas. Věřím, že i moje hvězda, je hvězdou šťastnou, která mi ozařuje životní cestu.
Lze jen doufat, že i s příchodem nového roku, budou nad našimi hlavami nadále zářit jen samé šťastné hvězdy.


 

Melodie srdce

20. prosince 2017 v 17:49 | Deborah W
Když srdce tzv. zpívá, cítíme radost a štěstí. Kdykoliv, když prožíváme nějaké emoce, cítíme to srdcem. Jeho tep se zrychlí, že jej mnohdy pomalu slyšíme bít nahlas. Ať se radujeme nebo jsme smutní, pokaždé tyto pocity vycházejí ze srdce.
Teď, ve vánočním čase můžeme vnímat radost z toho, že trávíme čas s těmi, které máme rádi, že jsme pro ně obstarali dárky, které jim udělají radost a že se naopak budeme radovat z toho, co obdržíme od nich.
Hřát u srdce nás ale bude i tehdy, když si budeme přát hezké svátky se svými přáteli, sousedy i známými, že alespoň na chvilku v celoročním shonu najdeme chvíli, kdy si uděláme čas na druhé a budeme si moct vychutnat jedinečný pocit sounáležitosti.
Nadcházející vánoční svátky nás přímo vybízejí k tomu, abychom otevřeli svoje srdce a nechali do nich vplout lásku a těšili se z jejího kouzla.




Co kdyby

20. prosince 2017 v 17:29 | Deborah W
Když 14. října minulo Zemi neznámé vesmírné těleso doutníkového tvaru, kterému vědci začali přezdívat Oumuamua, lovci záhad se zaradovali. Co kdyby to díky svému podivnému tvaru bylo UFO? Na průzkumu tohoto tělesa se podílel i profesor Stephen Hawking, který by tak rád mimozemšťany objevil. Ale, nakonec se ukázalo, že těleso bylo jen kusem skály, která milióny let putuje vesmírem. Takže z mimozemšťanů zase nic nebude.
Co kdyby ale jednoho dne skutečně přiletěli? Byli by to dobráci jako byl E.T.Mimozemšťan a nebo agresívní bestie jako Vetřelec?
Možná si to na Zemi malujeme moc narůžovo a jejich přílet si představujeme třeba jako návštěvu sousedů. Přiletí, nějak se s nimi dorozumíme, vyměníme zkušenosti, dozvíme se něco o vesmíru, zdokonalíme se v technice. To je to, co bychom chtěli, ale skutečnost může být docela jiná. Ať by přiletěli s dobrými či zlými úmysly, vždycky by to představovalo riziko. V podobě bakterií, které by s sebou přinesli a na které my nejsme zvyklí, což by mohlo znamenat zkázu lidstava. Třeba mimozemšťané ale vůbec nemají podobu jakou si dovedeme představit. Možná se pohybují v docela jiném čase a prostoru. A nebo vůbec nejsou.
Představa, že jsme ve vesmíru sami je sice málo pravděpodobná, ale co když tomu tak je. A nebo nás mimozemšťané dávno pozorují, ale za návštěvu jim nestojíme.
Ať tak či tak, co by následovalo, kdyby se jednoho dne skutečně objevili? Jistojistě panika. Rovnováha světa by se vychýlila, světové vlády by se otřášly v základech. Jeden mocnář před druhým by soupeřil v tom, komu dají mimozemšťané přednost. Následovaly by otázky typu - Co od nich můžeme čekat? Jsou přátelští nebo nás zničí? Jak se k nim máme chovat? Jak s nimi komunikovat? A co by s námi udělalo asi to, kdybychom se dověděli odkud pocházejí? Zřejmě nic, protože nekonečnost vesmíru si neumíme představit. Navíc by v nás určitě budili strach, protože by byli na mnohem vyšší úrovni, než my, když by dokázali překonat nepřekonatelné vzdálenosti. A to my zatím nedokážeme.
Možná je tedy lepší na sebe příliš neupozorňovat, aby se co kdyby nestalo skutečností. Vyhlídky na setkání s jinou civilizací nejsou totiž nijak nadějné.
 


Na hraně

20. prosince 2017 v 17:02 | Deborah W
Na hraně je chování některých lidí ve společnosti. Je až zarážející, jak během několika let sklouzla úroveň některých jedinců až do těch nejnižších pater. Vulgárními výrazy a výlevy obtěžují na ulici, v MHD, restauraci i obchodech ostatní, kteří na tyto zamindrákované jedince, jež si právě pomocí vulgarity musí dokazovat své ego, nejsou zvědaví. Kdysi bývalo dobrým zvykem a ve slušné společnosti to tak je dosud, že ten, kdo vychází, má přednost před tím, kdo vchází. Neomalení jedinci se však rvou do dveří obchodů i dopravních prostředků a vůbec neberou v potaz, že by měli posečkat až vyjdou či vystoupí ostatní. V MHD se na volná místa derou mladí a mají vztek, když je předběhne někdo starší a oni musí zůstat stát. Stejně tak je nepochopitelná i protiváha, že starší lidé pouštějí sedat děti, které berou pomalou jako automatickou věc, že mají místo jisté.
Podobně jsou schopni se někteří omezenci znectít proto, že jeden druhého předběhne a "sebere" mu vyhlédnuté parkovací místo na přecpaném parkovišti.
Ve společnosti stoupá agresivita. Mnoho lidí má nabrané půjčky, a aby je mohli splácet, musí pracovat tzv. od nevidím do nevidím. Jsou tedy v neustálém stresu, pod tlakem, a kdo na dluh nežije, na toho mají tito jedinci vztek, protože nad nimi pořád visí přízrak jménem exekuce. Žebráci na ulicích natahují (a teď před Vánocemi obzvlášť) lačně své ruce a dožadují se peněz, protože "nemají na jídlo". Ale, běda, pokud byste jim místo peněz právě to jídlo poskytli. Jsou schopni změnit se z prosebníků v nadávající agresory, z čehož plyne ponaučení, že peníze nepotřebují na stravu, ale na alkohol, cigarety nebo drogy.
Ignorace léta zavedených a zažitých společenských norem vede k tomu, že se společnost ocitá na hraně. na hraně svého úpadku. A ten je bohužel vždycky mnohem rychlejší než vzestup. Je to jako takové balancování nad propastí, když se i přes varování nakláníte do hlubiny. Pak stačí jen malé zakolísání, zřítíte se dolů a žádná cesta už zpátky nevede.

Chci být víc než...

30. listopadu 2017 v 18:13 | Deborah W
Motivace. Tu si lze za tímto souslovím představit. Touha být lepší než rodič, sourozenec, kamarád, obdivovaná osoba. Zkrátka, touha něco dokázat, vystoupit z průměrnosti, někdy i podprůměrnosti.
Těžko říct, zda si tuhle větu říkají i lidé, kteří spoléhají jen na dávky, kdy přijdou s nataženou rukou na úřad a čekají, že se o ně někdo postará. Mnohdy tvrdí, že pracovat nemohou proto a proto, ale mnohdy je to jen jejich výmluva, nechuť zařadit se do normální společnosti. Jak je možné, že pracuje i mnoho vozíčkářů a zdravotně postižených, kteří by právem mohli říkat, že to a to nemohou dělat? A přesto nespoléhají na invalidní důchod, zatímco zdraví "nepřizpůsobiví" chtějí dostávat peníze za nic. Stimul "chci být víc než..." u nich neplatí a zřejmě nikdy platit nebude. Vymluví se, že v místě, kde žijí není práce, nebo by museli dojíždět, nebo nemohou nabízenou práci přijmou, prostě tisíce výmluv, proč to nejde.
Chci být víc než... si mnohdy říkají i mladí lidé pocházející z malých vesnic, kde nevidí perspektivu. Vydávají se proto do měst, nejprve za studiem, pak i za prací, a tady bohužel dochází někdy k tomu, že proto, aby někteří takovýto jedinci udělali kariéru, jdou tzv. přes mrtvoly. Jistě, silnější a schopnější vyhrává. Ovšem jistý kodex slušnosti a etiky by měl být zachován, protože takováto vítězství mimo fair play jsou sice vítězství, ale vítěze samotného nemohou těšit. A i jemu se může vbrzku stát, že bude smeten někým silnějším, schopnějším a hlavně bezpáteřnějším.
Chci být víc než... by tedy mělo vycházet jen z těch nejlepších pohnutek, kdy si stanovíme cíl a snažíme se jej dosáhnout. Mělo by být motivací, hnacím motorem, pro lenochy k výkonu a pro ctižádostivé k tomu, aby hráli "fér".

Vzpomínky na základní školu

30. listopadu 2017 v 18:00 | Deborah W
Když jsem chodila na základní školu, nebyla ještě inkluze, tudíž kdo nestačil výuce, skončil ve zvláštní škole. Pár takovýchto jedinců, kteří ve druhé třídě "přešli", jsem zažila, a nebylo na tom nic divného a nikdo se nad tím nepozastavoval. Stejně tak, jako ti nejlepší přecházeli zase po druhé třídě do jazykové školy, a také to nikomu nepřipadalo zvláštní.
Kluci ve třídě samozřejmě zlobili, ale bylo to takové to zlobení, kdy se poprali kvůli nějaké kravině. Dostali za to obvykle poznámku nevo záhlavec od učitelky, ale nikoho z nich nenapadlo si doma ztěžovat, jak ho ta "zlá učitelka napadla a zřejmě si na něj zasedla". Moc dobře věděli, že doma by to ještě slízli za to, že žalují a lžou. A taky to bylo normální a vychovávalo to ke slušnosti a vědomí, nést si za své činy následky v podobě nějakého trestu.
Vzpomínám si na školy v přírodě, kdy jsme vyráželi obvykle někam do hor. Dopoledne se učilo, odpoledne jsme byli venku.
Ve škole nepanovala šikana, alespoň já jsme se s ní nikdy nesetkala. Ve škole to bylo takové normální, i když jsme na učení samozřejmě nadávali. Se spolužáky jsme základkou prošli tak nějak v pohodě, i když jsme byli asi jako všichni ostatí "nejhorší třída", jak učitelé někdy tvrdili, ale to tvrdili opravdu asi všem.
Vzpomínek na základní školu je hodně a jsou to vzpomínky na dobu, která je už dávno pryč a na kterou se už opravdu jen hezky vzpomíná.

YouTube a blog

16. listopadu 2017 v 19:17 | Deborah W
Když se ještě před prá lety chtěl někdo realizovat v psaní článků, povídek, ba i knih, a nebyl profík, nezbývalo mu, než trpělivé obesílat noviny a časopisy, či se dotazovat nakladatelů, zda by byli ochotni jeho díla zveřejňit nebo vydat. Cesta to bylo složitá, mnohdy trnitá, a na jejím konci se ve většině případů objevovalo "bohužel, nemáme zájem", "zkuste se zlepšit v psaní", "zkuste to později".
To samé zažívali nadšenci videa, kteří něco amatérsky natočili a rádi by se stím pochlubili. Distributoři, producenti i dramaturgové ale striktně sdělili, že tohle se nehodí do jejich koncepčního plánu.
S nástupem internetu a "rozjetí" YouTube a blogu, obojí padá. Kdo chce psát, píše. Kdo chce točit, točí. Tvorbu těchto jednotlivců si může přečíst široké spektrum členářů a jejich videa může shlédnout mnoho diváků. Dnes nejsou ničím a nikým omezeni, a pokud jim nevadí, že za to neinkasují tučný honorář a dělají to proto, že je to baví a naplňuje, pak je to v pořádku.
Ale, i zde platí, že by to měla být hlavně záliba, nikoliv žrout času, kdy u obrazovky strávíte 24 hodin denně a jste ve stresu, pokud se Vám nepodaří vymyslet nebo natočit další příspěvek.
Zkrátka a dobře, obojí by mělo obohacovat nejen toho, kdo na YouTube a blog přispívá, ale i ty, kteří tyto příspěvky sledují.

Navždy

16. listopadu 2017 v 19:05 | Deborah W
Navždy, v sobě nese jakési definitivum. A sice, že něco bude trvat a nikdy to neskončí. Jenže, všechno jednou skončí, protože nic netrvá věčně. Zářný příklad je rozpad tzv. "východního bloku" nebo též pád "železné opony", kdy evropské státy podléhající sféře Sovětského svazu povinně hlásaly, "se Sovětským svazem a nikdy jinak", čímž se rovněž myslelo navždy. Naštěstí postupně přišly v jednotlivých zemích revoluce a tuto teorii rozmetaly jako domek z karet.
I některá manželství se uzavírají s tím, ža je to navždy, ale procento vysoké rozvodovosti ukazuje, že navždy, je v tomto případě jenom zbožné přání. Čím to vlastně je, že si dva, na začátku milující se lidé, přestali rozumět? Možná tím, že spolu neumějí komunikovat. Možná tím, že mají odlišné zájmy, cíle a plány. Možná během života potkají někoho, s kým si rozumí víc a proto je to "navždy" najednou pomíjivé a bezvýznamné. Počáteční zamilovanost vyprchá a pokud nemá vztah pevný základ, třeba právě ve společných zájmech, na kterém může stavět, pak je konec.
Navždy není vlastně opravdu nic. Co nerozdělí člověk, rozdělí smrt. A tak nic nepřetrvá. Zdánlivě definitivní význam tohoto slova je tedy značně zavádějící a pokud se nad ním dá hlouběji uvažovat, stojí na hodně vratkých nohách.
Navždy, tak alespoň dává jistou naději, kterou si přejeme mít, aby byly naše životy žitelnější. A naděje umírá poslední. Taky není navždy.

Boj

1. listopadu 2017 v 19:35 | Deborah W
V neděli svedli boj s přírodními živly v podobě bouří Grischa a Herwart hasiči. Bouře, které se prohnaly naší republikou napáchaly mnoho materiálních škod a za oběť jim padly i čtyři lidské životy. Hasiči, nejen ti profesionální, ale i dobrovolní, prožili neděli jako perný den, kdy neustále vyzváněla tísňová linka, a aby stihli být na všech místech, kam je zavolali, muselo by jich být alespoň pětkrát tolik. Hasiči už dávno nebojují jenom s ohněm, ale jejich práce se rozšířila i o likvidaci událostí při povodních, vichřicích, autonehodách, ale i událostech v továrnách. Muži mnoha profesí dalo by se říct. Kácejí stromy, zajišťují střechy, vyprošťují auta, likvidují toxické havárie a mnoho dalšího. Nasazují své životy, aby bojovali v mnohdy prohraných bojích. S přírodními živly se totiž většinou vyhrát nedá. To, co člověk dlouhou dobu buduje, přírodní živly během pár vteřin zničí. Je to nespravedlivé, ale bohužel je to realita. Hasiči jsou pro nás symbolem toho, že i když se jedná o mnohdy marný boj, přesto se do něj pouštějí, a tím nám vlastně vnukají naději, že přece jen není vše ztraceno. Patří jim velký dík, kterého se jim mnohdy nedostává. Zasloužili by si i podstatně vyšší finanční ohodnocení a stát by se o ně, jako o své zaměstnance, měl mnohem lépe postarat, než třeba o poslance nebo mnohé úředníky, kteří celý den prosedí na židli a není za nimi vidět žádný výsledek. A ač nedělní boj s živly dopadl tak jak dopadl, ač je jeho bilance tragická, tak hasiči jej přesto vyhráli. A já jim všem posílám slova díků za všechno, co vykonali.

Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:55 | Deborah W
Známe se opravdu tak dobře, že nás nemůže nikdy nic překvapit? Kolik osob se v nás vlastně skrývá? A kdy a za jakých okolností jim dovolíme, aby se projevily? Nemáme pak strach sami ze sebe, čeho všeho bychom byli schopni? Nevyděsí nás tak trochu to, jak vlastně málo toho o sobě víme, než.....
Každá "krajní" situace nás prověří. Můžeme si tisíckrát dopředu říkat, jak bychom se v té či oné chvíli zachovali, ale když skutečně nastane, je všechno jinak. Co si představujeme, že budeme řešit s tak zvaně chladnou hlavou, nás může rozlítit doběla a vyvolá v nás spouštěcí mechanismy agrese. Překvapí nás to, ba vyděsí, protože jsme s ničím takovým nepočítali. Je to však jen prapůvodní pud, kterým se dosud řídí zvířata. Buď zaútočit nebo utéct. Nic jiného neexistuje.
Zatímco některé věci budeme řešit určitým způsobem, naše druhé já nás strhává úplně k něčemu jinému. Máme mu podlehnout nebo odolat?
Často si myslíme, jak jsme vnitřně silní a kolik toho vydržíme a pak se sesypeme z úplné banality. A naopak událost, která v nás budí úzkost a obavy, zvládneme s naprostým přehledem a klidem.
Četla jsem pár článků o lidech, kteří se na několik dnů nechávali zavřít do naprosté tmy. Všichni shodně tvrdili, že se díky tomu o sobě leccos dověděli a poté byli vnitřně silnější a vyrovnanější. Poprali se se svými vnitřními strachy.
Neustále obklopeni lidmi nebo technickými výdobytky doby nejsme vlastně nikdy sami. A když to náhodou nastane, dostaneme strach. Pokud ale nedokážeme porozumět sami sobě, nedokážeme porozumět ani druhým. Proto se možná rozpadá tolik vztahů.
Být pouze sami se sebou se vlastně tak trochu bojíme. Mohli bychom se totiž o sobě dozvědět věci, které si nechceme přiznat a které v nás vyvolávají strach ze sebe sama. Jenže, nic není horší, než sebe sama obelhávat.

Kam dál