Září 2010

Talentmania

27. září 2010 v 18:43 | Deborah W
Se soutěžemi podobného typu se v poslední době doslova roztrhl pytel. Každý, kdo si o sobě myslí, že nějaký talent má, a navíc disponuje i dávkou nutného sebevědomí či drzosti, okamžitě zamíří na nejbližší casting. A tady potom předvádí porotě během minutové tolerance to, o čem je přesvědčen, že stojí za to vidět. Talentů je vskutku vidět řada. Zpěváků pějících lépe než mnoho představitelů současné populární pěvecké scény. Tanečníků s vypracovanou choreografií, kteří by od hodiny mohli vystupovat. Kouzelníků, z jejichž triků přechází zrak. Protiváhou jsou ovšem i méně soudní jedinci, jejichž výstup rovná se ztrátě času a je vůbec s podivem, jak se vůbec mohli opovážit nabízet svůj rádobytalent veřejnosti a domnívat se, že ta je ocení. Nechtělo by to spíše trochu skromnosti a vlastní sebekritiky?
Jisté je, že z podobných soutěží mnoho talentů vzešlo a určitě ještě vzejde.
Česko Slovensko má talent versus Talentmania. Ve stejný den, ve stejném čase, se stejným programem. Jedna, soutěž dle světového scénáře. Druhá, rychle zinscenovaná estráda, aby se tím dohonila konkurence. Osobně dávám přednost Česko Slovensko má talent. Ono je totiž talentem umět i prohrávat a místo napodobování přijít s něčím novým, neokoukaným a neotřelým. Ale, i k tomu musí být právě již onen zmiňovaný talent. A kde nic není...

Egypt - 3. kapitola

24. září 2010 v 18:55 | Deborah W |  Egypt
Špína na ulicích, neupravená prostranství, zevlující obchodníci před svými krámky, to všechno jako mávnutím kouzelného proutku zmizí v okamžiku, když vjedete do areálu hotelového komplexu. Personál je tu  až přehnaně úslužný a bude zdravit třeba desetkrát za den. Pracovník ostrahy u vchodu má svoje místo u detekčního rámu, jímž je každý hotelový vchod vybaven. Tiché mručení klimatizace. To je snad pár prvních vjemů. Kdyby jste ale tenhle "svět ve světě" během svého pobytu neopustili, nepoznáte jaký Egypt ve skutečnosti je. Hotely se přizbůsobují turistům a jejich zvykům. Animátoři se snaží bavit za každou cenu, večerní programy nabízejí břišní tanečnici. Jídlo a pití je na dosah a v jakémkoliv množství. V moři se dá koupat do omrzení. Na lehátku se lze opalovat až do "spálení". Ale ruku na srdce, opravdu jste od Egypta očekávali právě tohle? Ano i ne. Hotel je jen jakousi dočasnou přestupní stanicí a strávit v něm veškerý čas vyměřený návštěvě této severoafrické země by byl tak trochu hřích.

Naděje

24. září 2010 v 17:30 | Deborah W
Naděje umírá poslední, to je všeobecně známé okřídlené přísloví. A je to pravda, protože vždycky do posledního okamžiku doufáme, že se zdánlivě neřešitelná situace zvrátí a dobře dopadne. Symbolem naděje je kotva. Možná pomyslná alegorie bezpečného připlutí lodi do přístavu a jejího zakotvení tam. Naděje v nás dokáže probudit euforii, pocit vítězství i ve zdánlivě prohraném boji, radost z toho, že se zbavíme všech svých soupeřů a nepřátel. Všechna přání jsou tak trochu o naději a jen díky ní doufáme, že se vyplní. Mít naději, to je mít i svou vlastní sílu a víru v sebe sama.  Vyplnění všech "nadějných vyhlídek" ve všech oblastech našich životů, bude pak mnohem snazší.

Egypt - 2. kapitola

17. září 2010 v 19:03 | Deborah W |  Egypt
Hned před letištní halou se na Vás vrhnou nosiči zavazadel. Doslova by Vám kufr brali z rukou se slovy "one pound".  Jak záhy zjistíte, tahle země stojí na principu bakšiše a všechno je tu "za libru". Nezbývá, než se obrnit trpělivostí. Jako cizince Vás zaskočí pohled na vojáky se samopaly hozenými přes rameno. Válečný stav? Nikoliv. Egypt pomocí turistické policie ochraňuje svoje zahraniční návštěvníky. Když nic jiného, má to alespoň psychologický aspekt. Transfery seřazené na parkovišti čekají na nově příchozí. Uvnitř, stejně jako v letadle, příjemně běží klimatizace (pokud jí ovšem místní řidič nenastaví na téměř mrazivou hodnotu). Bez ní by jste se ale  "uvařili". Teploty tu v letních měsících dosahují čtyřicítek. Konvoj autobusů, dodávek a aut opouští  za pár okamžiků letiště a míří do určených destinací a hotelů. Nyní jste už doopravdy v Egyptě a to nejen díky vstupnímu razítku v pase.  

Sen

16. září 2010 v 20:41 | Deborah W
Sny se nám zdají v noci a jsou prý pozměněným odrazem skutečnosti a prožitků, které jsme zažili během uplynulého dne nebo v minulosti vůbec. Mnohdy jsou krásně barevné a my v nich rozeznáváme všechno nám známé, někdy jsou beztvárně šedé a vidíme v nich rozmazaně. Naplňují nás hřejivými pocity radosti nebo úzkostnými stavy děsu. To se pak probouzíme se smíšenými pocity strachu a rozpolcenosti, stejně jako tehdy, když se nám zdá, že pláčeme a z očí nám opravdu tečou slzy. Emoce jsou silné a podvědomí pracuje i tehdy, když je naše tělo spánkem vláčné, jako by bez života. Proč se nám vlastně sny zdají? Hledáme v nich snad díky podvědomí odpovědi na svoje otázky, na které v reálném životě nedostáváme odpověď? Jisté je, že tyhle sny neovlivníme, přicházejí, odcházejí, pamatujeme si je, nebo se nám z mysli vytratí s probuzením. Sníme ale i z "otevřenýma očima". O lepší budoucnosti, o štěstí, o lásce. Plánujeme si v nich to, čeho chceme dosáhnout a po čem v skrytu duše toužíme. Takové sny se dají s trochou přičinění splnit. Není snad nikdo z nás, kdo si něco nepřál tak silně, až se mu to nakonec vyplnilo. A splněný sen...to vlastně není konec, ale naopak  začátek snu dalšího. A není snad  na světě nic krásnějšího, než když si můžeme plnit svoje sny. Možná, že i potom budeme v těch snech, které k nám přicházejí ve spánku, vnímat radost a štěstí a nebudou to zlé noční můry, které nás někdy, když si v reálném životě nevíme rady, probouzejí uprostřed noci.

"S nocí k nám přichází pokaždé sen,
který se vytratí, když vzplane den.
Vzpomínka na něj mnohdy se rozplyne,
v další však noci nás jiný sen nemine."

Bouřka

1. září 2010 v 20:45 | Deborah W
Nejprve všechno utichne ve strnulé předzvěsti. Příroda se napne jako struna v němém očekávání. Modrobílofialové blesky protnou klikatě ztemnělé nebe a sjedou hadovitě kamsi do hlubin země. Odněkud z dálky se ozve dunivý hlas hromu, věčného to průvodce blesku. Vítr se náhle zvedne, ohýbá stromy, žene prázdnou ulicí listí a porazí všechno, co mu přijde do cesty. Vzduch pulsuje neviditelnou elektřinou. Mraky zešednou, ztěžknou a v nevypsaném závodu letí oblohou. Spadne první kapka, pak další. Déšť se snese nebývalou prudkostí a zkrápí zemi. Buší do ní jako do perlíku, smývá její špínu a žene se v proudech ve vymletých korytech. A pak další blesk a po něm hrom. Zkoušíte počítat - jedna, dvě, tři... - jak je bouřka daleko? Blesky křižují a rozsvěcují nebe. Hromy navozují dojem válečné kanonády. Provazy vody neustávají. Skončí to najednou, skoro ve vteřině. Ustane déšť, a jen vzdálené hromobití a jezírka louží jsou odrazem přešlého živlu. Vzduch provoní a prosytí ozón. Příroda volně dýchá, očištěná, znovuzrozená. Každá bouřka vyčistí vzduch. Odvěké pravidlo, které platí.