Říjen 2011

Déšť

29. října 2011 v 19:54 | Deborah W
Déšť připomíná pláč. Nostalgii. Ale, také očištění a vláhu. Nebe se zatáhne, prozáří ho nafialovělý blesk a rozduní hrom. To napětí trvá jen okamžik. pak se k zemi snesou první kapky. Jedna, druhá, tisíc...prší. Voda se v proudech valí dolů z nebe, které se otevřelo jako velké stavidlo. Vzduch prosytí ozón a vůně země, která přijímá životadárnou tekutinu. Nejhezčí je jarní deštík, který zkrápí zelenou trávu a probouzející se květiny. Nádech magična má letní bouřka, která se přižene zčistajasna a stejně tak zmizí zanechávajíc po sobě bránu duhy. Podzimní déšt v sobě nese smutek zániku i vlhkost zalézající pod kůži. A když prší v zimě, místo aby padal sníh, je to studený nepříjemný příval vody.
Déšť ráda sleduji zpoza okna. Poslouchám, jak šumí ve větvích stromů a jak jeho kapky buší do parapetu. Lidé na ulici se ozbrojí deštníky a takto chráněni se přemisťují z místa na místo "suchou nohou".
Déšť v sobě nese život, protože pod jeho krůpějemi začne země rodit svoje plody. Ale může přinášet i zkázu, když při jeho vydatnosti dojde k povodni. Stejně je vždycky lepší, když provazce kapek začínají pomalu slábnout, až ustanou docela a tmavé mraky na nebi zase ustoupí blankytné modři. Alespoň do dalšího deště.

Druhý svět

19. října 2011 v 18:58 | Deborah W
Jeden svět nestačil ani agentovi 007 Jamesovi Bondovi a nestačí zřejmě ani nám. Ale co si lze představit pod pojmem druhý svět? Značí snad pojem druhý svět zároveň i pojem druhého břehu, kam se údajně dostáváme po smrti? Možná, ale protože se často setkáváme i s pojmem třetí svět, musíme ten druhý hledat kolem sebe. Co je to třetí svět, to víme s určitostí téměř všichni, chudé země situované převážně na jižní zemské polokouli, kde je bída na každodenním pořádku a úmrtnost značně vysoká. Platí tam jen málo pravidel a zákonů a vyhrává vždy ten silnější a vlivnější. Pokud "první svět" představují státy s vyspělou ekonomikou, pak ten svět druhý, tvoří "střední třída Země". Ještě v nedávno minulých dobách studené války zaujímal první příčku svět kapitalistický a druhou svět socialistický. Třetí pozice světa se oproti tomu nezměnila a jak je patrné ani nezmění. Lze tedy shrnout, že druhý svět tvoří státy ani ne bohaté ani ne chudé, které ovšem nemají žádné rozhodovací právo o chodu Zeměkoule.
Pokud se ale na druhý svět díváme jako na onen pomyslný druhý břeh, "kam nás za minci převeze Cháron, převozník", pak to může být místo, kde budeme očekávat pomyslný ráj. A díky ráji se tak druhý svět stane rázem světem prvním, nebo naopak třetím, pokud tam místo toho bude peklo. Jak vidno, všechno je relativní. I světové pořadí.
Druhý svět může být ale i naším druhým paralelním životem. Učíme se, pracujeme, plníme své povinnosti jakéhokoliv rázu, a oproti tomu si užíváme chvil pro nás povznášejících, kdy povinnosti odsunujeme na vedlejší kolej výměnou za skvělé zážitky z čehokoliv. A to právě kvůli druhému světu.
Jeden svět bez druhého by byl totiž o něco ochuzený a to by byla jistě škoda.

Pastelky

12. října 2011 v 19:56 | Deborah W
Zrovna dneska jsem na ně narazila v papírnictví. Připomněly mi minulé časy školních let i malování ve volném čase. Prodávaly se vždycky po šesti, dvanácti nebo osmnácti barvách. V papírové nebo železné krabičce. Barevné spektrum duhy. Malovávala jsem ráda, nejen zadaná školní témata v hodinách výtvarné výchovy, ale i doma dle vlastní fantasie. Součástí pastelek bylo neodmyslitelně i ořezávátko. Pokud se hrot kreslením otupil, bylo třeba jej znovu obkroužit do ostra. Pastelky se staly předobrazem i krajonových barevných tužek - versatilek, kde byla náplní barevná tuha, která se po ztupení ořezávala pomocí železného konce tužky. Pastelkami se tvořily a tvoří tuze hezké obrázky a pokud se Vám na nich něco nelíbí, dá se to vygumovat a překreslit. To u fix, které jsou již na lihové bázi, docela dobře nejde.
Žluté slunce, modré nebe, červená střecha domu, zelená tráva, oranžový oheň, hnědý kmen stromu - to všechno jsme jistě všichni malovali na svém prvním obrázku a jistě to bylo právě pomocí pastelek. Jsou svým způsobem nadčasovým fenoménem a jejich prvopočátky bychom mohli vysledovat až do pravěku, kdy maloval na zdech jeskyní barevnou hlinkou pračlověk. Ani do budoucna se jistě nemusíme o jejich osud obávat. Určitě tu ještě dlouho budou ony dřevěné tužky s barevnou tuhou uprostřed - pastelky.

Život bez elektřiny

6. října 2011 v 20:39 | Deborah W
"Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud...", tak začíná jedna svěrákovská písnička vracející se k jedinečné to události, při které jistě nechyběl ani Jára Cimrman.
A den to musel být vskutku slavný. Když se stiskem vypínače rozsvítila žárovka, když drátem protekla energie a spustila připojený přístroj, byl to pro lidstvo pomyslný neviditelný mezník.
Život bez elektřiny si dnes už lze jen těžko představit. Ať se tomu chce či nechce věřit, stala se naším každodenním pomocníkem a bez ní bychom se vrátili do temných středověkých časů. Během nocí by nezářila města a za okny domů by problikávaly jen slabé plamínky svíček nebo lamp. V zimě bysme se neohřáli u studeného radiátoru a znovu bysme byli nuceni štípat dřevo a přikládat do kamen a krbů. Nefungovala by televize, počítače, mobilní telefony, veškeré elektronické přístroje a zařízení. Veškerý technický a elektronický svět by zkolaboval. A protože jsme na tom světě až neuvěřitelně závislí, byla by to neuvěřitelná rána i pro nás. Starost o světlo, teplo a jídlo by se rázem stala prioritou, zatímco dnes to považujeme za naprostou samozřejmost. Komunikační prostředky v podobě médií by rovněž vzaly za své. Nezbylo by, než se vrátit k ručnímu psaní dopisů, vyprávění si toho, co se kde událo. Zkolabovala by doprava a veškeré dopravní prostředky by se časem mohly odložit do šrotu. Byl by konec automatickým provozům ve výrobních továrnách. Za své by vzala i nákupně-obchodní centra, v nichž byla možnost platit pomocí platebních karet.
Jedinou výhodou (snad, ale kdo ví...) by bylo, že by si lidé začali být možná zase blíž. Měli by na sebe zase víc času. Po večerech by si vyprávěli příběhy u plápolajícího krbu za světla svic a za dne pak společně zdolávali nejrůznější pracovní překážky.
Nebýt elektřiny, nevzniklo by ani těchto několik řádků naťukaných do klávesnice počítače.
Je toho tolik, co by nefungovalo nebýt elektřiny, že je lepší na to ani nemyslet. A nebo ano, přemýšlet o tom a vážit si, v jaké době žijeme, a jakých výdobytků se nám díky tomu dostává, protože lidé v minulých stoletích takové štěstí (nebo neštěstí - jak se to vezme) neměli.