Prosinec 2011

Václav Havel

18. prosince 2011 v 19:31 | Deborah W
Bezesporu největší polistopadový politik, kterého si všichni pamatujeme jako symbol sametové revoluce, když vystoupil s plachým úsměvem na balkón Melantrichu, pozdravil davy "véčkem" z prstů a promluvil k nim slovy, která půl století nikdo na veřejnosti nevyslovil. Získal si na svoji stranu obyčejné lidi, představitele politických stran a později i zahraniční státníky. Zjevil se jako kometa na temném nebi a svou zářností proměnil jeho šeď v modř. Pro naši zemi získal světový věhlas a zasloužil se o to, že Česká republika už není jen neznámým státečkem kdesi uprostřed Evropy. Dramatik, filozof, disident. Jen několik jeho tváří, jež ho charakterizují. Občan Havel, který už jako exprezident nadále patřil mezi představitele veřejného života a nadále svou zemi důstojně reprezentoval. Představitel boje za svobodu a demokracii.
Václav Havel dnes ráno zemřel a ač jeho poselství, že "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" zůstává stále nenaplněno, měli bychom se pokusit, aby nebylo nadále jen prázdnou větou, ale jakýmsi opěrným bodem, od kterého se budou pro příště odvíjet všechny naše činy a rozhodnutí.
Václav Havel dnes ráno zemřel. Odešel v něm velký politik a neopakovatelná osobnost své doby. Čest jeho památce!

Pod maskou

11. prosince 2011 v 17:43 | Deborah W
Vzpomněla jsem si na masky jako symbol divadla. Jedna se směje a druhá vyjadřuje smutek. Všichni herci vlastně nosí masky. Buď ty viditelné, nebo ty domnělé, kterými představují určitou ztvárňovanou postavu. Viditelné masky se také nosívali na maškarním plese. Lidé pod nimi skrývají svoje skutečné tváře. Nepozorováni mohou pozorovat ostatní a to, jak se chovají. Pod maskou lze skrývat bolest a okolí si může myslet, že jsme v pohodě. Pod maskou smích a přitom se můžeme zdát smutnými. Lidé se tak díky maskám skutečným naučili ovládat svoje emoce a nasazují si masky "neviditelné", takové, ve kterých chtějí být spatřováni. A když pak masky spadnou, mnohdy se dost divíme, co se v tom kterém jednotlivci vlastně skrývalo ve skutečnosti. Inu, pod maskou...

Hon na čarodějnice

1. prosince 2011 v 19:10 | Deborah W
V minulých stoletích se pod pojmem čarodějnice myslela žena, která se vymykala obrazu tamní společnosti. Například, nechodila do kostela, tudíž se nikomu nezpovídala. Žila sama, byla materiálně soběstačná, zajímala se o bylinky a věci mezi nebem a zemí. Tím vším byla nebezpečná těm, kdo kázali o bohabojnosti. Člověk, který se vymykal, se tak rázem stával nepohodlným, těžko manipulovatelným, těžko ovladatelným, a tak bylo třeba se ho nějak oficiálně zbavit. A jak to nejlépe učinit, než tak, že ho prohlásit za vyvrhela, "čaroděje", který škodí. Nejprve to byly ženy, které se někomu znelíbily pro svoje léčitelské umění, a tak je nařkli například z toho, že uhranuly krávu. Následovaly ženy, které buď odmítaly slepou poslušnost a nebo disponovaly majetkem. Majetek - právě ten hraje v honu na čarodějnice největší roli. Obrazně řečeno se tak obětmi honů na čarodějnice nestávaly jen ženy, ale i muži vlastnící majetky, na které si někdo jiný brousil zuby. "Hon na čarodějnice" mohl začít. "Čaroděje" zlikvidovat, majetky zkonfiskovat a dělat to oficiálně pod ochrannými křídly náboženství, s tichým souhlasem církví. Dnešní "hony na čarodějnice" se specializovali převážně na honbu po těch, kteří otevřeně říkají, co si myslí a tak se stávají nepohodlnými pro ty, kteří by nejraději některé věci zametli pod koberec.
Nadčasový film Kladivo na čarodějnice na motivy stejnojmenného románu Vlaclava Kaplického je toho všeho nejlepším důkazem.