Leden 2015

Vyber si

29. ledna 2015 v 20:05 | Deborah W

Už Eva v ráji měla možnost výběru. Sáhnout po jablku nabízeném hadem, či nesáhnout?

Pokud máme možnost volby, nutí nás to pokaždé k zamyšlení, kterou z nabízených možných variant si vybrat. Vždycky bychom spíše litovali toho, co jsme neudělali, než budeme litovat toho, co jsme udělali. Vybírat můžeme různé věci a není jich málo. Například - Co na sebe. Co budeme dělat ve volném čase. Do jaké školy budeme chodit. Jakému povolání se budeme věnovat. Na jakém jídle si pochutnáme.

Vybrat si můžeme partnera, přátele, nebo další lidi, se kterými chceme komunikovat. Vybrat si lze i místo, kde chceme žít.

Vybrat si také můžeme peníze z bankomatu, pokud jsme solventní.

Je ale i plno věcí, které si vybrat nemůžeme. Třeba rodinu, do které se narodíme. Nebo naopak dítě, které se narodí nám. Nemůžeme si vybrat ani to, zda nám bude do vínku dáno zdraví či nikoliv. A zrovna tak si nemůžeme vybrat štěstí, i když po něm budeme bytostně toužit. To si spíš vybere nebo nevybere nás.

Představme si ale ty, kteří možnost volby vůbec nemají, a rozhoduje za ně někdo jiný.

Že to už dnes není možné?

Stále existují týraní lidé, otroci, kteří se ať vlastním či cizím zaviněním ocitnou v nezáviděníhodné situaci. A vybrat si nemohou, protože možnost výběru nemají.

Stejně tak lidé zbavení svéprávnosti. Za ty rovněž rozhoduje někdo jiný, většinou jejich opatrovník, ať jsou s tím vnitřně smířeni, či nikoliv.

Važme si proto toho, že možnost výběru máme.

Zakázáno

24. ledna 2015 v 17:15 | Deborah W

Zakázáno! Při tom slově se mi okamžitě vybaví dopravní značka zákazu vjezdu, bílý kruh orámovaný červeně. Všimli jste si, že zákaz je většinou spojen s červenou. Nejezděte, když svítí na semaforu červená! Nepřecházejte na červeného panáčka! Nesmí se to a zase tamto.

Nevstupujte na trávník v parku! Nenechávejte volně pobíhat psa!

Zákazů je spousta. Některé dávají smysl. Některé jsou nesmyslné až směšné.

Zakázané ovoce nejlépe chutná. Kolik z nás natáhne ruku po sousedově jablku, i když ví, že nás za ni může chytit. Kolik z nás riskuje překračování zákazů.

Proč? Pro adrenalin, který se nám riskováním vyplavuje do krve a přináší jakousi chvilkovou euforii? Pro polichocení vlastního ega - kam na nás se zákazy?

Zamysleme se. Kdyby některé zákazy neexistovaly, panoval by chaos a možná by k újmě přišly i naše životy. Co si vlastně lze myslet o člověku, který svévolně podleze spuštěné šraňky, když na semaforu svítí červená, vyzvání výstraha a vlak už je skoro na dohled? Porušuje zákaz. Riskuje svůj život. Ale, jak k tomu přijdou ti ostatní? Strojvedoucí, lidé ve vlaku, lidé a motoristé čekající až se šraňky zvednou. Právě z tohoto je patrné, že některé zákazy by se překračovat neměly. Ty, které nám mohou zachránit život.

Život bez Internetu

15. ledna 2015 v 19:33 | Deborah W



Síť sítí, Internet. Je to ještě docela poměrně nedávno, co se k nám plíživě a zprvu vcelku nenápadně vkradl. Kdo by v těch prvopočátcích byl čekal, že se z něj stane doslova světový fenomén. Jedno z nejrozšířenějších médií. Díky němu jsme se sobě navzájem přiblížili. Mailujeme nebo skypujeme si se známými z druhého konce světa. Vyhledáváme všemožné informace a na každý náš dotaz dostaneme odpověď. Hrajeme hry. Čteme knihy. Platíme účty. Stahujeme si hudbu a filmy. Sdružujeme se na sociálních sítích. Seznamujeme se. Vaříme podle vyhledaných receptů. Pracujeme. Objednáváme lístky do kin, divadel a na sportovní utkání. Nakupujeme. Sledujeme televizi. Hledáme si trasy výletů. A to všechno pěkně z pohodlí domova. Internet je doslova denní drogou, bez které si už mnohý z nás ani neumí život představit. Ale kdyby Internet nebyl, s přáteli bychom si zase třeba psali dopisy a setkávali se s nimi. Informace bychom museli vyhledávat v knihovnách, nebo se ptát známých. Netrávili bychom tolik času před obrazovkou počítače, tabletu nebo u displeje mobilu, ale třeba v přírodě. Pamatujeme si ještě vlastně na dobu, jaké to bylo "před Internetem"? Internet by měl být dobrý sluha, ale ne zlý pán. Pořád je přece lepší setkat se a popovídat si s někým tzv. "na živo", než si s ním jenom mailovat nebo skypovat.





Tajemná osoba

8. ledna 2015 v 18:06 | Deborah W
Nikdo ho nikdy neviděl a přesto o něm všichni mluví a dobře ho znají. Když se blíží jeho čas, jsou všichni lehce nervózní a přesto ho nedočkavě vyhlížejí. Kvůli němu vyrážejí do obchodů a jsou schopni stát třeba i dlouhé fronty. Jen zmínka o jeho blížícím se příchodu všechny nastartuje k činorodosti v podobě vaření, smažení, pečení, uklízení a všemožných dalších příprav. Jeho příchod vždycky znamená radostné očekávání. Všem připomene dobu, kdy na něj ještě věřili a nemohli dospat večera, ve kterém se znenadání objevil, a přinesl jim očekávané i naprosto nečekané dárky. Všem se s ním vrací vzpomínky na sounáležtiost a pospolitost domova a na ty, koho měli rádi. Nikdo ho nikdy neviděl a přesto ho všichni dobře známe. Tajemná osoba - Ježíšek.

Útěk před smrtí

2. ledna 2015 v 19:25 | Deborah W

To ráno podepsal revers. Dělá se to tak přece, když chcete opustit nemocnici dřív, než k tomu dá souhlas ošetřující lékař. A ten jeho se na něj při vizitě nedíval nadšeně. V tom pohledu se odrážel nesouhlas s jeho rozhodnutím. Ale opustit nemocnici mu zakázat nemohl. Beztak mu už nezbývá moc času, nanejvýš půl roku. A ten půlrok rozhodně nechce strávit zíráním do stropu na nemocniční posteli.
Cítil se plný přívalu nové energie. Pach dezinfekce se vytratil, jen co prošel skrz vrátnici na ulici. Na rohu u stánku si koupil párek v rohlíku a hltavě ho snědl. Papírovým ubrouskem si utřel mastné prsty. Je fain být zase zpátky.
V tramvaji se posadil na volnou sedačku a vychutnával si jízdu. Sledoval dění na ulici, spěchající lidi, popojíždějící auta. Obyčejná všednost, která byla přesto tak báječná. Někdy se přece stane zázrak a pacient se uzdraví. Cítí se přece najednou tak skvěle.
Před nádražím si všiml partičky zevlujících bezdomovců. Z informační tabule s odjezdy vlaků vyčetl, že ten jeho pojede za dvacet minut z třetího nástupiště. Rychle si u pokladny koupil lístek, prošel spojovací chodbou, a po schodech vystoupal k třetímu nástupišti.
Domů. Za chvíli bude zase zpátky doma. Vlak už byl přistavený a tak do něj nastoupil a našel si místo u okna zhruba uprostřed druhého vagónu.
Nehodlal se vzdát, nehodlal skončit jako průsvitná troska, nehodlal umřít.
Nemá přece naději. Nemoc už prostoupila většinu jeho těla. Jen půl roku života.
Cuklo to, když se dal vlak do pohybu. Tlukot kol o prašce, táhlé zahoukání. Průvodčí, co mu zkontroloval lístek. Za okénkem se začalo míhat nejprve město a pak krajina.
Vybavovala se mu minulost. Život před tím, než nastoupil vleklou a neúčinnou léčbu v nemocnici. Viděl zase tváře blízkých, vyděšené, smířené, soucitné. Nestál o soucit. Nechtěl, aby ho litovali. Nehodlal se vzdát!
Nečekaný náraz ho vymrštil ze sedadla. Instinktivně před sebe natáhl ruce. V boku ho zabolelo, jak narazil na servírovací stolek. Vagón se začal kymácet. Skřípaly brzdy. Lidé v panice křičeli. Z oken se sypalo sklo.
Další náraz ho odhodil do uličky. Setrvačně padal. Uhodil se přitom do hlavy o hranu protějšího sedadla. Zatmělo se mu před očima a pak se propadal někam hluboko do nenávratna.
Srážku dvou osobních vlaků zapříčinila špatně přehozená výhybka. Psaly o tom snad všechny noviny, a děsivě vyhlížehjící fotografie zabíraly jejich první stránky. Vlakové neštěstí si vyžádalo i ztrátu několika lidských životů.
Jeden z těch životů byl ten jeho. Nepodařilo se mu utéct před smrtí.