Únor 2015

Strach uvnitř nás

19. února 2015 v 19:02 | Deborah W
Bojíme se tmy, protože v ní tušíme zlo. Bojíme se nepřítele, protože nevíme, co nám v příštím okamžiku provede. Bojíme se smrti, protože nevíme, co je po ní. Bojíme se sami sebe a toho, zda naše rozhodnutí nebudou ubližovat druhým.
Strach uvnitř nás vyvolává nejrůznější zakořeněné fóbie, kterých se někdy zbavíme a někdy si je neseme až do konce života. Strach je svazující a mnohdy nás zbytečně omezuje.
Všímáme si, kolik šancí jsme třeba zahodili, protože jsme se báli neúspěchu nebo toho, že něco nedokážeme? Kolikrát jsme měli strach z toho, že jdeme ze školy se špatnou známkou a doma to "slízneme"? Kolikrát jsme ze strachu raději lhali, než bychom odhalili zraňující pravdu?
Strach uvnitř nás překonáváme denně, ač si to vlastně neuvědomujeme.

Lék na všechnu bolest

14. února 2015 v 18:54 | Deborah W
Všechny bolesti utiší láska...
Tak začíná text jedné písničky, kterou svého času zpívala Marta Kubišová. A právě láska je tím lékem na všechnu bolest. Všimli jste si, že pokud jsme zamilovaní a láska prostupuje naším tělem, cítíme se doslova nabytí energií, dobrou náladou, všechno vypadá mnohem snadněji, nepřekonatelné je překonatelným. I kdybychom v tu chvíli onemocněli, nebude se nám nemoc zdát tak strašlivá, protože s pomocí lásky ji překonáme. Naopak, pokud jsme ztratili někoho, koho jsme měli rádi, a láska nás opustila, tak naším tělem prostupuje bolest, smutek, pocit náhlé nepotřebnosti. Všechno se na nás valí a z toho všeho mnohdy i onemocníme. Když ztratíme lásku, a potřebujeme se upnout k něčemu, co nám pomůže překonat nejhorší období, je třeba se něčím zaměstnat. Lékem na všechnu bolest může být v tomto případě práce. Budeme-li vytvářet něco, co má smysl nejen pro nás, ale i pro ostatní, naplní nás to zase novým smyslem života a pomůže nám to zahojit bolest. A už zase v tom lze spatřovat lásku. Zkrátka, láska je lékem na všechnu bolest.

Předsudky

6. února 2015 v 17:55 | Deborah W
Předsudky v sobě máme hluboce zakořeněné a neseme si je od útlého dětství, kdy se nám dostávaly do podvědomí díky rodičům. Předsudek máme spojený právě s něčím tím tak zvaně zakořeněným, aniž bychom si sami ověřili, že je to možná docela jinak.
S předsudky se budeme dívat na jedince, kteří se vyčleňují z běžného standardu. S předsudky se budeme vyhýbat místům, o kterých z vyprávění víme, že jsou nebezpečná. S předsudky budeme ohrnovat nos nad jídly, která jsme sice nikdy neokusily, ale máme je zařazená jako ta, která nelze pozřít.
Mnozí muži se možná nezbaví předsudků z toho, že když za sebou nemají ve čtyřiceti úspěšnou kariéru, nejezdí v autě za milión, nepostavili dům, tak v životě vlastně neobstáli. Pro změnu mnohé ženy mohou mít předsudky z toho, že když se nevdají a nebudou mít děti, bude na ně společnost pohlížet jako na vybíravé nebo přelétavé.
Předsudků je mnoho a vždycky jsou zároveň spojeny i s úzkoprsostí a maloměšťáctvím.
Zbavme se předsudků!
Žijme tak, jak doopravdy chceme jen my sami. Nenechme se svazovat nikým a ničím. Mnohdy totiž zjistíme, že právě to omezování druhými vedlo díky předsudkům k naší sklíčenosti, frustraci a zbytečnému stresu.