Březen 2015

Co bude dál?

26. března 2015 v 20:18 | Deborah W
Co bude dál? Kolik z nás a kolikrát si tuhle otázku položilo. Vždycky to dozajista bylo v nějaké zlomové situaci, kdy se něco, na co jsme byli zvyklí měnilo a předznamenávalo, že náš další život už nepoběží tak, jak běžel dosud. Na konfrontaci s osudem nejsme vlastně nikdy připraveni. Ať se už jedná o úmrtí někoho blízkého, rozchod s partnerem, ztrátu zaměstnání, nebo vážné onemocnění, pokaždé nás to tak zvaně vykolejí a většinou se ptáme, proč se to stalo zrovna nám? V každém případě se musíme k dané situaci nějak postavit, nějak zareagovat, zvolit další cestu. To je právě ten okamžik, kdy se ptáme, co bude dál?
Dál bude jenom to, o co se sami přičiníme a co budeme dál sami dělat. V prvním okamžiku se sice můžeme poradit s někým nám blízkým, ale sami záhy zjistíme, že svůj život máme ve svých rukou jenom my sami, a tudíž i veškerá důležitá rozhodnutí musíme učinit právě my.
Všechno zlé je pro něco dobré, jak říká přísloví. A i když je tragédie, která se nás v daném momentě právě dotýká, sebevětší, je možná jen jedním z našich životních úkolů, naučit se najít východisko, umět si poradit, a nakonec o sobě třeba zjistit, jaký potenciál vnitřní síly se v nás skrývá, ač jsme si zpočátku mysleli, že jsme úplně na dně.
Pokud nás postihne smrt někoho blízkého, je to obrovská tragédie a dál už není nic. Je to neměnné a definitivní. Zůstávají nám ale vzpomínky na člověka, kterého jsme měli rádi a tak je vlastně pořád dotyčný s námi.
Pokud se rozejdeme s někým, koho jsme milovali a věřili mu, bude nás to bolet. Pořád dokola se budeme sami sebe ptát, proč se to stalo, zda jsme tomu nemohli nějak zabránit, a co bez milovaného člověka budeme dělat dál. Časem třeba zjistíme, že jsme se s dotyčným k sobě nehodili, nebo že nás neměl dost rád, podváděl nás, že jsme každý chtěli vlastně docela něco jiného. A po nějaké době, až se na celou věc budeme dívat s odstupem, třeba zjistíme, že ten rozchod byl vlastně osvobozující.
Když ztratíme zaměstnání, tedy existenční jistotu, může to pro mnohé z nás znamenat jakousi past, když z náhlého nedostatku financí spadneme do dluhového kolotoče. To ale v tom nejkrajnějším případě. Pro mnohé to naopak může znamenat, že se posuneme někam dál. Že konečně najdeme práci svých snů, místo, kde budeme moct uplatnit svoje znalosti. Nebo se naopak novým věcem naučíme.
Co bude dál, se budeme ptát i tehdy, když si z lékařových úst vyslechneme zdrcující diagnózu, se kterou jsme ani v nejmenším nepočítali. V takovém případě bychom neměli podléhat skepsi, a tak zvaně to zabalit, ale bojovat. Pokud doopravdy budeme chtít nad nemocí zvítězit, máme už napůl vyhráno.
To vše je jen zlomek situací a okamžiků, kdy se ptáme, "Co bude dál?" Pokud se ale nad všemi zamyslíme, pak "Co bude dál?" má vlastně znamenat, že dál bude vždycky "Něco". Něco, o co se sami přičiníme, co sami dokážeme, nebo ... nedokážeme. Tak trochu nás to má ale nabádat k tomu, nikdy se nevzdávat a věřit, že bude líp!

Mít, nebo být?

21. března 2015 v 19:44 | Deborah W
Vlastnictví je jedno ze současných model. Vlastnictví čehokoliv. Chceme vlastnit dům, byt, auto, tučné konto, úspěšného partnera, chytré děti, zkrátka a dobře chceme se držet soudobého měřítka, že mít je vlastně být in.
Mít! Pokud něco vlastníme, tak trochu nás to ale zároveň svazuje a omezuje. Chceme-li mít, musíme se obvykle podřídit určitým pravidlům a nepsaným zákonitostem. Mnohdy při honbě za vlastnictvím zapomínáme na to, že bychom měli také jen docela obyčejně být. Jedno přísloví říká, že opravdu vlastníme jenom to, čeho jsme ochotni se kdykoli vzdát. Pokud ale něco máme, je zároveň naší povinností se o to starat. Když nám starost o nabyté přináší radost, pak mít a být je v rovnováze.
Pokud se ale honba za vlastnictvím, stala jen naplněním novodobého trendu, vyrovnat se těm ostatním co mají, pak obvykle cítíme vnitřní prázdnotu a být pro nás představuje nespokojenost a nenaplnění.
Mít znamená vlastnit, být znamená žít. Žít takový život jaký doopravdy chceme. Kdy jsme sami sebou a nesnažíme se někoho nebo něco napodobovat. Být bychom měli tak, abychom obstáli hlavně sami před sebou, protože být je někdy paradoxně mnohem těžší než mít.

Životní poslání

15. března 2015 v 10:17 | Deborah W
Životní poslání má většina z nás spojeno s některými druhy povolání. Například lékař, zdravotní sestra, humanitární pracovník. V rámci výkonu své práce vlastně usnadňují život nemocným a potřebným, kteří jsou odkázání na jejich okamžitou a nezištnou pomoc.
Ale, životní poslání má vlastně každý z nás. Jaké, to se mnohdy dovíme až na konci života, když se ohlédneme zpátky a vidíme, jaká po nás zůstala stopa, jaké překážky nám byly kladeny do cesty a jak jsme je dokázali překonat. Mnohdy zjistíme, že naše životní poslání bylo docela rozdílné od toho, které jsme si mysleli, že naplňujeme.

Svět z plastu

5. března 2015 v 20:18 | Deborah W
Z plastu je kartáček na zuby i PET láhev na dobrou vodu. Z plastu je klávesnice k počítači i přístrojová deska v automobilu. Z plastu jsou sedačky v tramvaji i lavičky v parku. Z plastu jsou kelímky na kávu i tácky rychlého občerstvení. Z plastu jsou květináče i koše na prádlo. Plastové jsou pytle na odpadky i samotné popelnice. Z plastu jsou vypínače i nabíječky k telefonům. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Plast slast. Plast, kam se podíváš.
Ač si to možná neuvědomujeme (nebo uvědomujeme), žijeme ve světě z plastu. Kolik by toho najednou nebylo, kdyby plast neexistoval a věci z něj zmizely. Vlastně nezmizely, plast by nahradil jiný materiál.
Kam asi mizí všechen ten, již nepotřebný plast, z použitých PET láhví? Do spaloven? Na skládky? Nestane se jednou planeta Země ne modrou, ale plastovou planetou? Vlastně k tomu má již slušně nakročeno.
Pokud se již nepotřebný plast spaluje, pronikají do ovzduší škodlivé spaliny. Pokud se plast zahrabává do skládek, rozloží se možná až za sto let, pokud se vůbec rozloží.
Plast byl fenoménem 20. století. Všímáme si, jak razantně zasáhlo tohle století do životního prostředí naší planety, a to právě i díky masové produkci plastu? Jak plast přeměnil přírodní věci ve věci umělé?
Plast je všude kolem nás, a ač se nám to líbí nebo ne, jeho produkce má spíše vzestupnou než sestupnou tendenci.

Ještě mě napadlo

5. března 2015 v 20:18 | Deborah W
Ještě mě napadlo, jak rychle se v češtině objevují nové výrazy.
Tak například slovo dron. Označuje se jím bezpilotní letadlo. Je to asi dva roky, co u nás tenhle název zdomácněl, a to v souvislosti s jedním zámořským zásilkovým obchodem, který měl v plánu tyto drony používat pro přepravu zásilek na kratší vzdálenosti. Výraz dron se sice kdysi dávno už možná objevil v souvislosti s filmovými trháky o vesmíru, ale tehdy to byla jenom utopie. Až nyní se proměnila ve skutečnost.
Nebo další takový výraz "to dáš". Dříve se říkalo "to zvládneš", "dokážeš to", dnes je moderní "to dát". Dát "to" se prostě nosí.
Spisovná čeština se zase zaměřila na výrazy "víceméně" a "nicméně", které se s oblibou začaly užívat v distingované mluvě.
Stejně tak jako výraz "je v gesci". Normálně bychom řekli, že je v působnosti nebo v kompetenci, ale v některých oblastech byste s tímto pohořeli. Tam je prostě v gesci a hotovo.
Nových výrazů je hodně, vznikají spontánně, někdy ze dne na den.
No, a co mě ještě muselo napadnout, je dnes už tolikrát omílané slovo tunel. To sice není žádným novým výrazem, pod tímto pojmem si bez zaváhání představíme podzemní komunikaci, ale svým způsobem vlastně nový termín zavádí. A sice ten, že v tunelu se leccos ztratí, zkrátka se vytuneluje. A jeden takový tunel hodný vskutku tohoto výrazu se opravdu podařilo tunelářům na slovo vzatým vytunelovat v našem hlavním městě. Na přetřesu je dnes a denně a snad se brzy dočkáme toho, že světlo na jeho konci nám tyto za něj odpovědné tuneláře odhalí.