Duben 2015

Světlo na konci lednice

21. dubna 2015 v 19:44 | Deborah W
Světlo na konci lednice
aneb
Nějak takhle by mohla vypadat zpověď stále hladového chlapa
Jen za mnou zapadnou domovní dveře, protože musím opustit domov, už se mi po ni stýská. Celý den jsem pak jako na trní a už se na ni nedočkavě těším. Představuji si, co všechno mi dokáže zase nabídnout. Cestou domů od zastávky se už nemůžu dočkat okamžiku, až ji zase uvidím a dotknu se jí. Jen odemknu dveře, vede moje první cesta k ní. Stojí na svém místě, připravená, jako pokaždé. Nedočkavě po ní natahuji ruku, otevírám a ona mi nabízí všechno, co má. Pohled je to závratný, přinášející zároveň prvotní nedočkavost i následné zadostiučinění. Přejíždím pohledem po všech těch vzrušujících věcech, které mi dává všanc. Některé si chvějící se rukou vybírám a hltám je s blaženým uspokojením. Ona zatím spokojeně tiše vrní, jak to má ve zvyku.
Nejintenzívnější to bývá v noci. Ležím, převaluji se, nemůžu usnout a ona se svými zázraky mi pořád nejde z hlavy. Nedá se nic dělat, musím vstát, a jít za ní. Oddaně mě očekává, přímo vyzývá. Nedokážu odolat. Prudce otevírám a v tom okamžiku mě prudce oslní a tím pádem vrátí do reality. Co? To, co ozařuje všechny ty vzrušující požitky. Přece její světlo. Světlo na konci lednice.

Jen se smějte

15. dubna 2015 v 19:00 | Deborah W
Když je člověk šťastný, je mu pořád do smíchu. Směje se dobrému vtipu, legračně vyhlížejícímu člověku na chodníku, komedii v televizi. Je tak nějak stále naladěn na bezstarostnou vlnu. Má pořád tak říkajíc úsměv na rtech a dobrá nálada ho provází na každém kroku.
Jenže šťastná období střídají i ta nešťastná a pak je vše naopak. Dobrý vtip Vám přijde trapný, lidé jdoucí kolem, Vás nezajímají, a komedie v televizi Vás spíš rozpláče. O bezstarostnosti nelze mluvit. Koutky úst jsou obrácené dolů, a pokud se přece jen zasmějete, pak obyčejně jen z nějaké nezbytně nutné povinnosti, neurazit. V takovém období je pak malou pomocnou berličkou vzpomínka na časy, kdy jste se smáli skoro všemu.
Zatímco stres je náš pomalý zabiják, tak smích nás obohacuje, prodlužuje nám život, je zkrátka oním kořením.

Jen se smějte, to ale také může parafrázovat ironii v tom smyslu, "jen se smějte, však na Vás taky dojde". Zkrátka takové to, kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe.
Ať tak či tak, smích je pro život důležitý, protože jen díky němu máme ze života radost.
Tak ... Jen se smějte!

Mučení povoleno?

9. dubna 2015 v 19:28 | Deborah W
Mučení povoleno?
Už samo toto slovní spojení vzbuzuje odpor, protože v sobě nese cosi zvráceného a úchylného. V normálním světě je týrání druhé bytosti, ať se už jedná o člověka nebo o zvíře tak primitivním zavrženíhodným činem, že nelze ani pomyslet na to, že by něco takového mohlo být povoleno. Ten, kdo týrá druhého jedince, obvykle trpí pocitem méněcennosti a tímto způsobem se vždycky snaží vykompenzovat svoje nevyzrálé ego. Případně sám trpěl, třeba v dětství nebo v dospívání, a nyní si tyto svoje křivdy vybíjí na někom jiném. Při bližším zkoumání by došlo jistě na Sigmunda Freuda, známého to psychiatra a jeho teorii psychoanalýzy.
Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě. Tolik říká pravdivé přísloví. Nakonec, týrání druhých má v povaze jenom člověk. Nebo snad někdo viděl, že by některé zvíře týralo druhé? Zvířata se navzájem zabíjejí jen z nutnosti, kvůli obživě, ale žádné to nečiní ze zvrácenosti, nebo pro pobavení.
Člověku je v tomto případě, bohužel, dána právě i ona zvrácenost. Zasahovat do lidské důstojnosti je ale projevem největší zbabělosti a ubohosti.
Tudíž rozhodně nepovoleno!

I ty, Brute?

3. dubna 2015 v 19:51 | Deborah W
Někdy se Vám stane, že potkáte člověka, který neprožívá zrovna snadné období. Jeho osobní život se ocitl na mrtvém bodě, v zaměstnání na něj nakládají čím dál víc a víc, a zdraví nemá také zrovna v tom nejlepším stavu. Zkrátka se na něj řítí celý svět. A tak se snažíte, abyste mu pomohli to nešťastné období překlenout, vlili mu do žil novou energii, naplnili jeho život tak, aby zase viděl budoucnost a těšil se na ni. Děláte to rádi, nic za to nečekáte a máte radost, že jste někoho mohli udělat šťastným. Jenže, pak jednoho dne přijde okamžik, kdy i Vám přízeň osudu ukáže záda. V práci dostanete padáka, chytnete každou virózu a osobní život je hromádka střepů. Jaképak je však Vaše překvapení, když Vám člověk, kterému jste v nejtěžším momentě pomohli, a pro změnu byste teď potřebovali alespoň jeho malou podporu, dá najevo, že od něj nemůžete očekávat nic. Najednou nemá čas, vlídné slovo, zájem. Za svou pomoc jste přece nic nečekali, tak čemu se vlastně divit, ale tohle je opravdu silná káva a ukazuje na charakter nevyzrálého člověka, který se bojí učinit rozhodnutí, aby neohrozil hlavně sám sebe.
A Vám je jenom smutno z toho poznání a z té zrady.
Asi nějak tak muselo být Gaiu Juliu Caesarovi, když se díval v senátě na své vrahy, mezi nimiž byl i Marcus Iunius Brutus, kterému dal předtím milost.
A protože jsou Velikonoce, nelze nepomyslet na to, že asi nějak tak muselo být i Ježíši Nazaretskému, když ho Jidáš políbil, vydal vojákům a za třicet stříbrných zradil.
Oba zrádci, Brutus i Jidáš skončili své životy vlastní rukou. Svědomí je nejspravedlivější soudce.
Et tu, Brute? - I ty, Brute?