Květen 2015

Černobílý svět

28. května 2015 v 19:25 | Deborah W
Při tomhle slovním spojení se mi okamžitě vybaví vysílání černobílé televize, která nám díky nejprve prvnímu, posléze i druhému programu, zprostředkovávala sledovat zprávy, filmy, seriály, receptáře, a další a další pořady, včetně reklamy v podobě pana Vajíčka.
A pak černobílé fotografie, pořizované buď při rodinných oslavách, nebo na výletech a dovolených. Co jste vlastně vyfotili, bylo vidět až v okamžiku, když jste po opuštění provozovny fota vytáhli vyvolané fotografie z papírového sáčku. A mnohdy jste se nestačili divit, co všechno se stalo Vaším fotografickým úlovkem. To na dnešních digitálech pořídíte během vteřiny nejen fotografii, čeho si zamanete, ale ve stejné vteřině ji můžete i vymazat, pokud se Vám nebude zdát dost dobrá.
Opravdu dobré fotky, a jsou to hlavně ty umělecké, se ale vracejí k černobílému provedení. Takováto fotografie v sobě nese něco neopakovatelného, jedinečného a nadčasového. A někteří fotografové dokonce stále fotí na film.
Černá a bílá vždy symbolizovaly a symbolizují protipóly. Zatímco bílá znamená nevinnost a čistotu, černá je spojována se zlem a zmarem.
Bílý je den, černá je noc.
Černobílá je šachovnice i figurky, se kterými se na ní hraje.
Bílé jsou šaty nevěsty, černé ženicha.
Když se narodíte, oblékne Vám maminka bílou košilku. Když jste po smrti, zaměstnanci pohřebního ústavu zahalí Vaše tělo do černého oděvu.
Vidět buď černě, nebo bíle, znamená, že jsme zaměřeni buď tak, nebo tak, a zjednodušeně řečeno, není nic mezi tím. Buď vidíme pesimisticky negativně, nebo optimisticky pozitivně.
Bílá září, černá zahaluje.
Všímáme si ale, kolik z nás má každý den na sobě něco černého? Téměř každý. Bílou nosíme málo. Asi proto, že nás současný zrychlený svět vychyluje na tu černou pesimistickou stranu vah, kde převládají negativa v podobě chaosu a stresu, a kde je lepší být neviditelnými a nestrhávat na sebe pozornost.
Černá a bílá spolu neodmyslitelně souvisí. Navždycky se doplňují. Jako propojené síly jing a jang, mimochodem znázorňované rovněž v černobílém provedení.

Z generace na generaci

20. května 2015 v 19:43 | Deborah W
Tisíckrát si v pubertě můžeme myslet, jak máme nemožné rodiče, kteří nás neustále otravují svými zákazy a příkazy, kteří nás kontrolují kam a s kým jdeme, a nabádají nás k tomu, abychom se jim zaručeně ozvali, pokud se hodláme zdržet u kamaráda.
Kolikrát jsme se přistihli při tom, jak se v tom jalovém pubertálním věku v duchu smějeme důchodcům, když se mezi sebou oslovují "holky" a "kluci", a když říkají, ti mladí, těm není dneska nic svaté, to za našich mladých let, to bylo docela něco jiného.
Jenže...
Dojde ke generační výměně, a najednou i my patříme mezi ty "co již něco pamatují". Všímáme si pak, jak tím, čím otravovali naši "nemožní rodiče" nás, otravujeme naprosto stejně, a opět naprosto nemožně naše ratolesti? Jak se jich vyptáváme na učení, jídlo, jestli si uklidili v pokoji, s kým a kam jdou, a aby se nám určitě ozvali, pokud zůstanou u kamaráda?
Přistihneme se, jak si na školním srazu po dvaceti, třiceti, čtyřiceti, a pokud se toho dožijeme, i po padesáti letech, pořád říkáme holky a kluci. A také si uvědomujeme, jak nám najednou ta nová mladá generace připadá drzejší a neomalenější. Inu, to za našich mladých let, to bylo docela něco jiného.
Z generace na generaci.
Některé věci hmotného charakteru se z generace na generaci dědí, pokud nedojde k vydědění, což nikdy není jisté.
Ale pak je tu jakési podvědomé dědictví, které nás ať chceme či nechceme, přesvědčí nakonec o tom, že všechny generace jsou si podobné, a že se právě ony, zprvu nenáviděné vzorce chování, opravdu z generace na generaci dědí.

Ale mě to nezajímá

12. května 2015 v 19:02 | Deborah W
Sotva ráno otevřete pracovní mail, vyvalí se na Vás nejméně deset zpráv, z nichž polovinu tvoří spamy, protože Váš podnikový "ajťák" není schopen nastavit antispamový program. Pokoušíte se vyřídit požadavky klientů, ale nelze je dotáhnout do konce, protože podstatné věci leží na šéfovi, který na jejich řešení kašle. Skoro obden Vám do mobilu přijde esemeska zaslaná mobilním operátorem nabízející Vám úžasnou slevu, pokud si například dobijete za tolik a tolik. Skoro každý týden Vám zazvoní telefon a na jeho druhém konci se Vám představí zástupce pojišťovny, nebo bankovního ústavu nebo mobilního operátora nebo energetické společnosti, upozorní Vás, že hovor je monitorován, a pak na Vás začne chrlit nabídku toho, co je pro Vás výhodné a co byste dozajista neměli odmítat. Co chvíli se k Vám na ulici hrnou nabízeči s deskami či košíčky v rukou, kteří, ač se díváte skrze ně, tudíž jim očním kontaktem dáváte najevo, nemám zájem, se Vás stejně snaží zastavit, ve snaze pumpnout Vás o nějakou tu kačku. Přijdete domů, zapnete televizi a z ní se na Vás téměř na všech programech vyvalí nekonečné soudobé seriály nejlépe z lékařského či kriminalistického prostředí.
Jednoho dne se potom probudíte a řeknete si, a dost!
Spamy, které jste dříve pečlivě z podnikové pošty mazali, necháváte bez povšimnutí, ať se prostřednictvím nich někdo třeba napíchne do podnikové databáze. Ignorující šéf si může trhnout nohou, protože pokud se snažíte a stejně to nemá efekt bez ocenění, začnete se nakonec ohlížet po jiném místě. Nabídkové esemesky již téměř bez přečtení okamžitě mažete. Vlezlé obchodní zástupce zarazíte hned na začátku slovy, nemám zájem, ne-li okamžitě pokládáte telefon. Uliční nabízeče ignorujete. A televizi už ani nezapínáte.
Diktát doby představuje snahu jedince doslova uštvat, vystresovat, zahltit. A je to diktát neúprosný. Když ale všechno vyhodnotíte, přijdete k jednomu závěru, ale mě to nezajímá.
Najednou si uvědomíte, že Vás vlastně zajímají jen věci opravdové, které mají smysl. Smysluplná práce, čas strávený s rodinou a přáteli, cesty do přírody i za kulturou.
Časem se pak na některé nesmyslnosti budete dívat s odstupem a nadhledem, a když se k Vám náhodou zase přiblíží pouliční nabízeč, můžete mu klidně s úsměvem na tváři říct, ale mě to nezajímá. A nejen jemu.

Člověk na baterky

10. května 2015 v 14:00 | Deborah W
Říct o někom, že je na baterky, myslí se tím obvykle, že dotyčný je k ničemu. Nic si nepamatuje, nic neudělá tak, jak udělat má a navíc u toho vůbec sám nepřemýšlí. Všechno se mu musí opakovat, né-li dopodrobna vysvětlovat. Tím se takový člověk dostává do pozice ovládaného, samostatně nerozhodného, nemyslícího, zkrátka člověka na baterky, jakéhosi pomyslného robota. Toho také, když nějakým způsobem, třeba právě na základě těch baterek, neoživíte, nic s ním nezmůžete. Možná, že právě od robota vzniklo přirovnání člověk na baterky. Znamená to tedy jedince, který musí být neustále kontrolován, ovládán, hlídán, aby svým chováním a jednáním neuškodil. Otázkou je, do jaké míry někteří jedinci takového člověka na baterky záměrně hrají, aby se po nich nic nechtělo, a do jaké míry jsou opravdu nepoužitelní.

Nemožná dívka

3. května 2015 v 19:22 | Deborah W
Nemožně tlustá. Nemožně oblečená. Chová se nemožně. Je úplně nemožná.
Kolik takových podobných přirovnání vystihuje svoji nositelku, kterou si vzal někdo do hledáčku odlišností se standardem.
Zatímco jakási nepsaná pravidla určují jako "in" dívku, která má pěknou postavu, slušivé a moderní oblečení, hezký účes, perfektní nalíčení, zkrátka a dobře jde tak zvaně s dobou, jejím pravým opakem je dívka "nemožná", kterou vystihují výše zmíněná přirovnání.
Ale, co to je vlastně být nemožná?
Tloušťka a oblečení přece neznamenají nemožnost. Nemožnost nepředstavuje ani to, že se například dotyčná věnuje docela jiným zálibám a věcem, než její vrstevnice, které ale právě tyto aktivity považují za nemožné.
Jak se ukazuje, nemožnost je vlastně vybočení ze zaběhnutých standardů, které kdosi neoficiálně stanovil.
Nemožná dívka, může mít sice nemoderní oblečení, ale v hlavě to může mít tak říkajíc srovnané. Zatímco ta "in", ač bude připomínat modelky světových formátů, sotva promluví, bude z ní čišet hloupost na sto honů.
Tak, a která z nich je tedy pak vlastně nemožná?