Červen 2015

Slováci na Blog.cz

25. června 2015 v 19:12 | Deborah W
Když jsme ještě byli Československem, nebyla slovenština v médiích ničím neobvyklým. Každý týden vysílala televize vždy v pondělí nějakou slovenskou inscenaci. Zábavné pořady uváděli většinou český a slovenský konferenciér. Sportovní utkání komentovali mimo českých rovněž i slovenští reportéři - například Karol Polák. V rádiu se ozývaly nejen hlasy českých, ale i slovenských zprávařů.
Bylo to naprosto běžné, normální, a hlavně, nikdo nepotřeboval žádný dabing ani překladatele.
Slovenština s češtinou jsou si hodně podobné. A je jen škoda, že dnešní hodně mladá generace už mnohdy slovenštině nerozumí a je to pro ně cizí řeč.
Trochu úsměvně ale působí to, jak se někdy, například v křížovkách, objevují počeštěné výrazy, kupříkladu český osel je slovenský somár, nikoliv osol, jak se nám snaží někteří slovenštiny neznalí jedinci vnutit.
Internet a tím pádem i Blog.cz jsou v dnešní době jedny z nejrozšířenějších médií a sdělovacích prostředků. A tak by bylo asi více než nepravděpodobné, kdyby se i na Blog.cz nepřipojovali Slováci, nevytvářeli si zde své vlastní blogy a psali je svou rodnou řečí. Alespoň my, Češi máme možnost číst si slovensky, a umět tak nadále jednu řeč tak zvaně zadarmo.

Kolotoč lží

17. června 2015 v 19:04 | Deborah W
Myslet si, že lež má krátké nohy, je omyl. Lež sice může krátké nohy mít, ale umí na nich zase rychle utíkat. Je vlastně několik druhů lží.
Milosrdná, která má za cíl ukrývat pravdu pod pláštíkem, například, že na smrt nemocný se uzdraví a není to s ním zase tak zlé.
Alibistická, která slouží hlavně těm, co něco spáchali, a nemusí jít zákonitě o zločince, a kteří tvrdí, že oni za toto nemohou, nemají s tím nic společného, jsou osočováni neprávem.
Ubližující, která záměrně napadá vybraného jedince s úmyslem zjevit mu něco, co sice není pravdou, ale čemu on bude dozajista věřit a otřese to jím.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat, tvrdil kdysi MUDr. Plzák, a myslel tím případ odhalené manželské nevěry.
Když lže dítě, snadno to poznáme, protože lež v tomto případě je průhledná jako sklo a týká se banalit. Rozbitého okna u sousedů, které vlastně rozbil někdo jiný, špatné známky ve škole, "já to uměl(a), ale učitel(ka) je nemožná", poznámky v žákovské, "vždyť přece zlobí všichni a odnesl(a) jsem to právě já".
Když lže dospělý, už to tak snadno poznatelné není. Obratnými větami, chováním, i mluvou lze třeba i dlouhá léta vodit někoho tzv. za nos.
Rozpoznat lež od skutečnosti je mnohdy složité a někdy dochází k tomu, že lež se vlastně změní v pravdu, ve skutečnost, a tak na sebe vezme podobu oficiální a uznávanou.
Lžeme proto, abychom se dělali lepšími, než jsme. Abychom skrývali svoje špatné skutky, abychom unikli před vysvětlováním něčeho, co vlastně vysvětlovat nechceme. Lžeme, abychom zachránili sami sebe. Mnohdy před sebou samými.
Život ve lži nikdy svému nositeli nedovolí úplně vypadnout z role, protože pak by všechna snaha o budování pozměněné skutečnosti přišla vniveč.
Nalhávat ale můžeme něco i sami sobě. Že máme talent, i když jsme naprosto leví. Že na nás všude čekají s otevřenou náručí, i když víme, že cesta za získáním čehokoliv je právě pro nás hodně trnitá. Obelhávání sebe sama je možná horší než obelhávání druhých. Zkresluje nám totiž pohled na sebe sama a vytváří falešné naděje a přílišné, ač podkopané, sebevědomí.
Lhát se nemá. Kdo lže, ten krade. To je sice varování vzešlé od našich předků, ale mělo spíše jedince zastrašit od lži v tom smyslu, že představuje špatnost, zlo, a je od ní tak jen krůček k dalším, ještě horším špatnostem a zlům.
Kdo z nás ale nikdy nelhal? Nelze najít takového jedince a to si troufám tvrdit na sto procent. Každý se někdy ke lži uchýlil, ať pro dobrou nebo špatnou věc, ať pro svůj nebo cizí prospěch.
Lež možná signalizuje i to, že nejsme s něčím spokojeni a odmítáme to řešit oficiální cestou. Manžel nalhává manželce, že odjíždí na služební cestu, ale zatím jede za jinou ženou. A jeho manželce se to vlastně hodí, protože bude mít čas na milence. Za čas se sice rozvedou, a jdou si každý svou cestou se svými "staronovými" partnery, ale do té doby si vzájemně lžou o sto šest.
Lží se mnohdy snažíme docílit i lepších výsledků u dětí ve škole. "Když se budeš dobře učit, dostaneš za odměnu nový mobil...nový počítač...nový...". Dítě se snaží, ale odměnou je mu pohlazení po hlavě se slovy, "vidíš, že jsi to dokázal(a)", ale kýžené slibované odměny se nedočká. Zůstane mu trpké zklamání, ale zároveň si do života nese zkušenost, že sliby jsou chyby a že, seč se budou snažit sebevíc, slibovaná odměna je jen vzdušným zámkem. Buď ho to nechá chladným a bude se učit i nadále dobře, anebo se z něj stane flákač a lempl.
Lež tedy, ač chceme nebo nechceme, prostupuje životy nás všech. A mnohdy je opravdu hodně složité rozlišit, co je pravdou a co už je lží.
Lež je vlastně takovým pomyslným kolotočem, který se neustále točí, a kdo na něj nasedl, už nemůže vystoupit.

Malá kapka v obrovském oceánu

12. června 2015 v 19:38 | Deborah W

Téma článku tohoto týdne mi připomnělo Konfucia, který pravil, že lépe než si stěžovat na tmu, je zažehnout třeba i malé světlo.

Oceán je široširý a jedna malá kapka v něm je naprosto bezvýznamná, to asi napadne mnohé z nás. Ale, je tomu tak doopravdy?

Zkusím si to celé převést na lidskou společnost. Na lidstvo, které opanovalo planetu Zemi, na jednotlivé národy, které obývají své státy. A ty národy sestávají z jednotlivců. Individualit, přičemž každá je jiná. O některých jedincích se nikdy nic nedozvíme. Prožijí svoje obyčejné všední životy od narození až do smrti. Někteří naopak svými činy, ať na poli politickém, kulturním či sportovním, dalekosáhle předčí hranice svých států, mnohdy se o nich učí celé generace a zůstává po nich nesmazatelná stopa. Ale, ať už se jedná o ty obyčejné nebo o ty neobyčejné jedince, všichni jsou vlastně takovými pomyslnými kapkami, které tvoří obrovský oceán, jež v tomto případě představuje lidstvo. Kdyby nebylo kapek, nebyl by ani oceán.

A tak vlastně i malá kapka v obrovském oceánu má svoje nesmazatelné a nenahraditelné místo.

Pokud si tedy někdy budeme připadat nicotní a bezvýznamní, pak bychom neměli zapomínat na to, že i naše místo je jedinečné a nezastupitelné.

Jeden den v cizím těle

6. června 2015 v 19:46 | Deborah W
Chtěla bych vůbec strávit jeden den v cizím těle?
Pro někoho je to možná lákavá představa. Převtělit se a jeden den si užívat jako někdo jiný. Vyzkoušet, jak si někdo jiný žije. Zažít to, co se jinak zažít nedá.
Pokud tedy jeden den v cizím těle...
Jako žena bych chtěla být zase jedině ženou. Ale jaké věkové kategorie? Mladou a naivní? Určitě ne. Starou a na konci sil? To taky ne. Chtěla bych se převtělit do milionářky, která od rána do večera nehne prstem, na všechno má lidi a myslí si, že všechno se dá koupit? Co když ale přes tohle všechno není šťastná? Co když trpí nějakou nemocí, partner ji podvádí a všichni z okolí jí opovrhují? Takže ani tohle převtělení nevypadá slibně. Nechtěla bych být ale ani sociálně slabou ženou, která přemýšlí nad tím, jak levně nakoupí na večeři, denně vstává před pátou ranní, a dojíždí přes hodinu do práce.
A tak bych mohla vybírat dál a dál.
Když se nakonec nad jedním dnem stráveným v cizím těle zamyslíme, mnohdy zjistíme, že byť bychom v tom cizím těle strávili jen jeden jediný den, nesli bychom si nejen radosti, ale, a to hlavně, i starosti a problémy dotyčného jedince. A kdo ví, jaký by to v nás po takto stráveném dni, zanechalo otisk. A tak si nakonec myslím, že je nám nejlépe v našem těle vlastním, které dokonale známe, víme, co od něj můžeme očekávat, ničím nás nepřekvapí.
Ale, pokud lze věřit v reinkarnaci, pak si v příštím životě užijeme "cizího těla" až až, a nebude to jen jeden den.