Kolotoč lží

17. června 2015 v 19:04 | Deborah W
Myslet si, že lež má krátké nohy, je omyl. Lež sice může krátké nohy mít, ale umí na nich zase rychle utíkat. Je vlastně několik druhů lží.
Milosrdná, která má za cíl ukrývat pravdu pod pláštíkem, například, že na smrt nemocný se uzdraví a není to s ním zase tak zlé.
Alibistická, která slouží hlavně těm, co něco spáchali, a nemusí jít zákonitě o zločince, a kteří tvrdí, že oni za toto nemohou, nemají s tím nic společného, jsou osočováni neprávem.
Ubližující, která záměrně napadá vybraného jedince s úmyslem zjevit mu něco, co sice není pravdou, ale čemu on bude dozajista věřit a otřese to jím.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat, tvrdil kdysi MUDr. Plzák, a myslel tím případ odhalené manželské nevěry.
Když lže dítě, snadno to poznáme, protože lež v tomto případě je průhledná jako sklo a týká se banalit. Rozbitého okna u sousedů, které vlastně rozbil někdo jiný, špatné známky ve škole, "já to uměl(a), ale učitel(ka) je nemožná", poznámky v žákovské, "vždyť přece zlobí všichni a odnesl(a) jsem to právě já".
Když lže dospělý, už to tak snadno poznatelné není. Obratnými větami, chováním, i mluvou lze třeba i dlouhá léta vodit někoho tzv. za nos.
Rozpoznat lež od skutečnosti je mnohdy složité a někdy dochází k tomu, že lež se vlastně změní v pravdu, ve skutečnost, a tak na sebe vezme podobu oficiální a uznávanou.
Lžeme proto, abychom se dělali lepšími, než jsme. Abychom skrývali svoje špatné skutky, abychom unikli před vysvětlováním něčeho, co vlastně vysvětlovat nechceme. Lžeme, abychom zachránili sami sebe. Mnohdy před sebou samými.
Život ve lži nikdy svému nositeli nedovolí úplně vypadnout z role, protože pak by všechna snaha o budování pozměněné skutečnosti přišla vniveč.
Nalhávat ale můžeme něco i sami sobě. Že máme talent, i když jsme naprosto leví. Že na nás všude čekají s otevřenou náručí, i když víme, že cesta za získáním čehokoliv je právě pro nás hodně trnitá. Obelhávání sebe sama je možná horší než obelhávání druhých. Zkresluje nám totiž pohled na sebe sama a vytváří falešné naděje a přílišné, ač podkopané, sebevědomí.
Lhát se nemá. Kdo lže, ten krade. To je sice varování vzešlé od našich předků, ale mělo spíše jedince zastrašit od lži v tom smyslu, že představuje špatnost, zlo, a je od ní tak jen krůček k dalším, ještě horším špatnostem a zlům.
Kdo z nás ale nikdy nelhal? Nelze najít takového jedince a to si troufám tvrdit na sto procent. Každý se někdy ke lži uchýlil, ať pro dobrou nebo špatnou věc, ať pro svůj nebo cizí prospěch.
Lež možná signalizuje i to, že nejsme s něčím spokojeni a odmítáme to řešit oficiální cestou. Manžel nalhává manželce, že odjíždí na služební cestu, ale zatím jede za jinou ženou. A jeho manželce se to vlastně hodí, protože bude mít čas na milence. Za čas se sice rozvedou, a jdou si každý svou cestou se svými "staronovými" partnery, ale do té doby si vzájemně lžou o sto šest.
Lží se mnohdy snažíme docílit i lepších výsledků u dětí ve škole. "Když se budeš dobře učit, dostaneš za odměnu nový mobil...nový počítač...nový...". Dítě se snaží, ale odměnou je mu pohlazení po hlavě se slovy, "vidíš, že jsi to dokázal(a)", ale kýžené slibované odměny se nedočká. Zůstane mu trpké zklamání, ale zároveň si do života nese zkušenost, že sliby jsou chyby a že, seč se budou snažit sebevíc, slibovaná odměna je jen vzdušným zámkem. Buď ho to nechá chladným a bude se učit i nadále dobře, anebo se z něj stane flákač a lempl.
Lež tedy, ač chceme nebo nechceme, prostupuje životy nás všech. A mnohdy je opravdu hodně složité rozlišit, co je pravdou a co už je lží.
Lež je vlastně takovým pomyslným kolotočem, který se neustále točí, a kdo na něj nasedl, už nemůže vystoupit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama