Červenec 2015

Strašidla pod postelí

30. července 2015 v 19:46 | Deborah W
Každý má z něčeho strach. A říká se, že ten, kdo se něčeho bojí, si na to má tak zvaně sáhnout, a tím ten strach překoná. Jenže to není tak docela pravda. Donuťte toho, kdo se bojí skočit padákem, aby se vrhl střemhlav dolů z letadla. Přimějte toho, kdo má fobii z myší, pavouků nebo hadů, aby na tato zvířata sáhl. Zkrátka a dobře, některé překonávání strachu by pro dotyčného mohlo skončit nevratným celoživotním traumatem.
Taková strašidla pod postelí, ale mohou být i jakýmsi synonymem pro rčení kostlivec ve skříni. Kdy se znenadání objevuje něco naprosto nečekaného.
Ale, pak je tu samozřejmě ten docela obyčejný strach, který vyvolává nepříjemné mrazení po celém těle, rychlé bušení srdce, kdy se zorničky rozšiřují, a my jsme připraveni buď k útoku, nebo útěku.
Mnozí z nás jistě v souvislosti s tímto tématem zavzpomínají i na časy, když byli ještě dětmi a báli se vejít do svého pokoje po zhlédnutí nějakého hororového filmu v televizi. Rychle pak zapadli do postele, přikryli se až k bradě, a mnohdy se domnívali, že pod postelí opravdu číhá strašidlo. S ranním rozbřeskem pak s úlevou zjistili, že pod postelí žádné strašidlo není.
Některý strach překonat nelze, ale jak vidno, někdy se něčeho bojíme úplně zbytečně.

Jít s davem

22. července 2015 v 19:23 | Deborah W
Kdo nejde s námi, jde proti nám! Držet hubu, držet krok! Tyto věty se mi vybavují při vzpomínce na doby v podstatě nedávno minulé, kdy ten, kdo nešel tak zvaně s davem, byl černou ovcí, nežádoucí osobou.
Jít s davem, připomíná hodně zvířecí stádo. Všichni svorně postupují v jednom chumlu kupředu, hlavy skloněné k zemi, a ten kus, který vybočí, nebo se zdrží pozadu, je okamžitě zahnán zpátky.
Je ale omyl, myslet si, že dnes už se s davem nechodí. Lidé se bojí zase jiných věcí. Dříve diktovala totalita státní, dnes diktují totality pracovní, osobní, zájmové. A ten kdo vybočuje, je opět černou ovcí, i když nyní se už nemusí bát třeba o život, jako tomu bylo v minulosti. Je mnoho těch, kteří jsou nespokojeni v zaměstnání, ve svém osobním životě, kteří pěstují koníčky jenom proto, aby byli moderní, než proto, že by je ve skutečnosti bavily. Ale, jdou zase tak zvaně s davem. Nechtějí vybočovat. V práci se nechtějí rozhádat se šéfem a přijít tak třeba o práci. Sice nadávají, stejně jako všichni ostatní, ale jdou s davem. Jsou nespokojeni v osobním životě, ale než by na tom cokoliv změnili, raději tiše trpí, brečí do polštáře, ono to třeba nějak dopadne, hlavně, co by jakékoliv změně v jejich solidní rodině, řekli lidé. Chodí hrát squash, který je nebaví, a stejně pokaždé prohrávají, ale hrají ho přece všichni, je tedy naprosto nemyslitelné vybočovat z řady a nemlátit raketou do míčku proti zdi taky.
Nejít s davem je hrdinství. Sice to s sebou nese jisté oběti, ale zároveň to i osvobozuje.
Takže, ať je v budoucnu více hrdinů, a méně těch jdoucích s davem.

Uprchlíci

15. července 2015 v 18:18 | Deborah W
Uprchlíci, to je snad nejskloňovanější téma posledních týdnů.
Uprchlíci, kteří se doslova valí po tisících na evropský kontinent z Asie a Afriky.
Uprchlíci, kteří se pro to, aby se do země zaslíbené dostali, rozhodli udělat cokoliv.
21. století zažívá svůj první velký uprchlický exodus.
Uprchlík utíká ze své země, kde podle něj přestalo být bezpečno. On i jeho rodina tam žili v bídě, nebezpečí hrozilo od teroristů i polovojenských režimů, a tak se jednoho dne rozhodl pro emigraci.
Sebrat se a jít. Mnohdy za sebou nechat léta budovaný domov, rodinu, přátele, známé, svět, který byl dotyčnému důvěrně známý. Sebrat se a zaplatit převaděčům za riskantní cestu přes moře s vědomím, že ne příliš kvalitní loď, mnohdy člun, se může díky přetíženosti potopit. Pak se nechat zadržet imigrační policií a přesunout do přeplněného utečeneckého tábora, to v lepším případě. V tom horším, skončit bezprizorně na ulici a myslet si, že teď na konci cesty, u cíle, se všechno v dobré obrátí. Evropo, jsem tady - postarej se o mě - dej mi najíst - dej mi práci - dej mi šaty - dej mi peníze - DEJ! A hlavně, ať mám co nejdříve stejnou životní úrovni jako tvoji rodilí obyvatelé. Tak, nebo hodně podobně, zřejmě uvažuje každý uprchlík.
Je chyba srovnávat pohnutky uprchlíků z minulého století s těmi dnešními. Zatímco, ti uprchlíci minulí, opouštěli své země hlavně z politických důvodů a vždy v rámci svého kulturního, sociálního i blízkého prostředí, dnešní uprchlíci chtějí hlavně vylepšit útěkem svou životní úroveň, a tu hledají v "bohatém" západním světě. Minulí uprchlíci pocházeli z tzv. "křesťanského světa", z Evropy, a zase do tohoto světa odcházeli. Z východní Evropy do Evropy západní. Z Evropy do Ameriky nebo Austrálie. Dovedli odhadnout, co je tam čeká, jaké na ně budou kladeny cíle a že vzájemné lidské vztahy a chování budou podobné.
Současní uprchlíci jsou převážně islámského vyznání. Jsou zvyklí na svět se svými zvyky a mravy, a pokud si vybrali Evropu, jako svou cílovou destinaci, ta se jim rozhodně přizpůsobovat nebude, naopak oni se musí v případě, že zde dostanou azyl, přizpůsobit a podřídit evropskému standardu a to se vším všudy. Jsou na toto vůbec připraveni? Jsou ochotni to přijmout? A dovedou si také vůbec představit, že si vybrali odlišné klimatické podmínky, než na jaké byli zvyklí? Vědí vůbec, jaké jsou v Evropě zimy, zvláště ti, co míří do severských zemí? Zatímco v Asii a Africe je v podstatě celoročně příznivé počasí, v Evropě klesají teploty v zimním období hluboko pod nulu. Počítají s tím? Sníh znají totiž mnohdy jenom z obrázků.
Přímo se vkrádá otázka, proč si jako cíl svého útěku nevybrali nějaký bohatý emirát? Spoléhají snad na evropský sociální systém podpor a dávek, který v emirátech neexistuje?
Současní uprchlíci jsou většinou také mladí muži mezi dvaceti až čtyřiceti lety věku a jdou za svým rozhodnutím emigrovat hodně tvrdě. Skrývají se ve vlacích, rozřezávají plachty kamiónů, kam se chtějí schovat a dopouštějí se řady podobných trestuhodných činů, za něž by měli být při dopadení potrestáni okamžitou deportací do země původu. Nemají totiž žádnou pokoru, vděčnost a úctu, která by pro žadatele o azyl měla být samozřejmostí. Naopak, mnohdy u nich převládá spíše agrese, což je vyhrocené zklamání nad tím, že tu na ně nikdo nečeká s otevřenou náručí.
Evropa zaspala a příliv emigrantů nezvládla. Nyní se mnohé státy snaží zachránit situaci a začínají se bránit, přísnými kontrolami hranic, letišť, nádraží, přístavů, vlaků, kamionů, lodí. Staví na hranicích zdi. Příkladem by mohla být Austrálie, která uprchlíky v současné době nepřijímá.
Útěk není řešením. Mnoho těch, kteří odešli ilegálně, bude stejně vráceno a zažije tak trpké rozčarování, které může vyústit v nenávist. Mnoho těch, kteří tu možná azyl dostanou, bude uvnitř stejně nešťastných, protože budou každodenně vystaveni konfrontaci jiného prostředí, jiným zvykům, jiné sféře náboženského vlivu.
Uprchlíci pocházejí hlavně ze zemí, kde byly svrženy diktátorské režimy a kde nyní panuje anarchie, chaos a území si zabírá tzv. Islámský stát. Nejsou ovšem mezi uprchlíky i příslušníci tohoto státu? Nesnaží se právě pod rouškou uprchlického exodu dostat do Evropy? Uprchlíci by měli proto být i náležitě prověřováni, jednak zda je jejich útěk opravdu tak nezbytný a hrozí jim v zemi původu opravdové nebezpečí, ne-li smrt, a jednak zda není jejich minulost spojena s terorismem.
Z pohledu uprchlíků by Evropa, která se v současnosti zmítá sama svými problémy, měla být jakousi záchrannou sítí. Tisíce utečenců chtějí práci, kterou ale Evropa mnohdy nemá ani pro své obyvatele. A dovede si někdo představit některou muslimskou ženu, nikdy nepracující, že tady den co den dojíždí do práce a podřizuje se zdejší pracovní morálce? Většinou se vymluví pro práceneschopnost z důvodu nevhodných podmínek, pracovního oblečení, zvyklostí, apod. Bude pak odkázána na svoji rodinu, ale ve většině případů na sociální systém té které země, a pak už je zase všechno špatně. Z uprchlíků se stanou nepřizpůsobiví, nechtění, nutně trpění.
Mnohem snazší je nabídnout pomocnou ruku uprchlíkům přímo v jejich zemi původu, v jejich prostředí. Dát jim najevo, že pokud se budou ve svém domácím prostředí snažit, mohou si vybudovat nejen hodnotný domov, ale i funkční stát, ve kterém budou spokojeni. Taková pomoc ale nespočívá v jednorázovém finančním daru, ale ve vytváření projektů, které budou znamenat nové pracovní příležitosti, možnosti vzdělávání, díky které se zvýší gramotnost.
Na závěr se hodí možná příměr z Bible, kdy Ježíš řekl hladovějícím. "Můžu Vás dnes nasytit rybou, ale bude to jen tento jeden jediný den, a zítra zase budete hladovět. Raději Vás naučím, jak máte ryby chytat".

Život ve snu

8. července 2015 v 19:42 | Deborah W
Sen se nám zdá jaksi samovolně a nikdy si jej dopředu nemůžeme naplánovat ani vybrat. Údajně je to odraz něčeho, co jsme v předchozím dnu prožili. Někdy si sen pamatujeme, někdy ne. Někdy je sen "barevný" a někdy se nám jeví jen jako děj zahalený šedou mlhou.
O životě si myslíme, že si jej naplánovat dopředu můžeme a že jej máme tak zvaně pevně ve svých rukou. Ale tato domněnka nás opustí v okamžiku, kdy se naše plány a představy o životě začnou hroutit jako domeček z karet.
Takže život se vlastně tak trochu podobá snu. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco například ze špatného snu se vždycky probudíme a můžeme si úlevou oddechnout, v životě nás žádná taková "záchrana" nečeká a je jen na nás samotných najít řešení a se vším se poprat.
Život ve snu ale může znamenat i jakousi iluzi, kterou si vytvoříme vědomě. Imaginární svět, do kterého se uchylujeme, když je nám nejhůř a kde hledáme naději a podporu.
Bohužel každý sen jednou skončí. A zatímco těch špatných snů se zbavujeme rádi a zapomínáme na ně, ty pěkné opouštíme s nevolí, a jen marně se do nich po usnutí snažíme znovu vrátit. Už se to nikdy nestane. Stejně jako se nic nedá opakovat v životě.

Nikdy

1. července 2015 v 19:33 | Deborah W
NIKDY už to neudělám.
Dušuje se viník, který zpronevěřil peníze a tváří se přitom zkroušeně.
A za dva dny vykrade banku.
NIKDY už nebudu zlobit.
Slibuje uličník, jenž rozbil okno, a v očích se mu zalesknou falešné slzy.
Neuplyne ani týden a míčem vysklí sousedovo okénko u auta.
NIKDY už nebudu lhát.
Zapřísahá se nevěrný manžel.
Příští víkend ale zase jede na "služební cestu".
NIKDY se už nebudu přecpávat.
Rozhoduje se rezolutně baculatá dáma v letech při pohledu do zrcadla.
V noci se hlady probudí a "vyluxuje" ledničku.
NIKDY tě už nechci vidět.
Křičí rozvádějící se manželka na manžela a rázně za ním práskne dveřmi.
U rozvodového soudu, který ale není na jedno stání, se mocně dožaduje finančního vyrovnání.
NIKDY tam už nepůjdu.
Skoro pláče prvňačka, která okusila první den ve škole.
A nakonec po školách stráví osmnáct let života.
NIKDY se nevrátím.
Vyhrožuje po hádce nezdárný syn.
A ještě rád si přijde k rodičům pro kapesné.
NIKDY se to už nebude opakovat.
Povzdechne si pozorovatel úplného zatmění slunce.
Opakovat se to samozřejmě bude, jen ten dotyčný se toho již nedožije.
NIKDY se to nezmění.
Zoufá si pesimista nad politickou situací.
Za pár let se stane anarchistou a provede revoluci.
NIKDY už s tebou nechci mít nic společného.
Oznamuje vyhozený zaměstnanec kolegovi, který ho podtrhl.
A u nadřízeného mu na oplátku pěkně namydlí schody.
NIKDY to nedokážu.
Třese se strachy začínající parašutista před prvním seskokem z letadla.
Záhy má na kontě desítky úspěšných seskoků.
NIKDY se to nenaučím.
Povzdechne si studentka chemie při pohledu na složité vzorce.
A nakonec je z ní kandidátka věd.
Zkrátka a dobře NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY!