Srpen 2015

Mít rád vs. milovat

26. srpna 2015 v 19:42 | Deborah W
Zdánlivě není mezi oběma city rozdílu.
Mít rád může muž ženu a žena muže.
Mít rád může člověk dobré jídlo.
Mít rád lze svou práci.
Mít rádi můžeme krajinu, ve které se pohybujeme, čtení knihy, která nás naplňuje smyslem, svůj domov, který nám poskytuje zázemí.
Jenže, pak stačí málo, přejít onu neviditelnou pomyslnou hranici, a z mít rád, se stává milovat.
Všechno, co máme rádi, můžeme i milovat.
Mít rád v sobě ale nese ještě jakousi citovou rezervu. Dodává větší pocit opravdovosti, svobody, volnosti. Když něco přestaneme mít rádi, obvykle se s tím rozžehnáme a dál už se k tomu nevracíme. Ta ztráta nás samozřejmě bolí a mrzí, ale rychle se s ní vyrovnáme.
Pokud ale přestaneme milovat, obvykle začneme nenávidět, silný cit je nahrazen dalším silným citem. Milovat v sobě totiž nese i jakýsi pocit bezmezné lásky, oddanosti a vlastnictví. Milovat, to znamená i něco obětovat, ať už pro druhého člověka, pro svou práci či zálibu. Milujeme většinou cele a opravdově, dáváme do tohoto citu všechno s očekáváním, že se nám to stejnou měrou vrátí. A jaké je naše zklamání, když tomu tak není. Z čistého citu se stává špinavý kalkul. Jak co nejvíc oškubat, teď už nenáviděného manžela (manželku). Jak co nejdráže zpeněžit, nyní už nehezký a nemoderní domov. Jak se co nejrychleji a samozřejmě za pěkné peníze zbavit sbírky čehokoliv, na které jsme si před tím tolik zakládali.
Milovat přece musíme samozřejmě a nezištně, namítli by mnozí.
Ale byl by to pak onen planoucí cit, který nás nenechává chladnými? Který nás naplňuje emocemi a smýká s námi jako na tobogánu?
Jak milovat bez emocí toho, kdo nás lhostejně přehlíží? Jak milovat dům, ve kterém se cítíme uvězněni?
I když se sebevíc budeme tvářit, že náš cit je vřelý a neklade si žádné nároky, stejně se v případě jeho zhroucení budeme užírat, ať už to dáme emotivně najevo, nebo to budeme tiše dusit v sobě.
Milovat bez emocí nelze.
Mít rád tolik nesvazuje, tolik nejitří emoce, tolik nezraňuje.
Mít rád vs. milovat. Co je lepší?
Milovat.
Je to tak trochu jako na hostině, na které bychom neochutnali hlavní chod, ač víme, že nám po něm může být špatně a později budeme nadávat a ztěžovat si. Přesto by byla škoda neokusit.

Jak nemyslet

19. srpna 2015 v 17:13 | Deborah W
"Ty vůbec nemyslíš". Kolik z nás a kolikrát tuhle větu slýchalo při psaní domácích úkolů, které nám bedlivým okem kontrolovali rodiče. A vlastně měli pravdu, nemysleli jsme na zadané školní povinnosti, ale na docela jiné věci, které se daly dělat ve volném čase.
Myslíme pořád, protože proud myšlenek se nedá zastavit. Otázkou ale zůstává, na co myslet chceme a na co ne. Nemyslet chceme třeba na nějaké nehezké traumatizující věci, které nás naplňují úzkostí, strachem a stresem. Jak to ale udělat a nemyslet na ně, když nám je naše myšlenky pořád a pořád staví do popředí? Nemyslet na ně můžeme tak, že svou pozornost soustředíme a upneme k něčemu jinému, co nám pomůže naše myšlenky přesměrovat a naplní nás pro změnu radostí a uspokojením.
Po emocionální stránce se tedy nemyslet někdy vyplácí, ale jiné je tomu "nemyšlení" v běžném životě.
Nemyslet při řešení školních i pracovních úkolů může znamenat špatné ohodnocení. Nemyslet při půjčování si peněz na nesmysly, může znamenat krach. Nemyslet při přecházení ulice nebo při řízení auta, může znamenat smrt.
Je tedy nemyslet a NEMYSLET.

Vnitřní démon

16. srpna 2015 v 16:58 | Deborah W

Kdyby vnitřní démon neexistoval, nebyli by ani vrazi, ani násilníci, ani alkoholici, ani feťáci a další jedinci pohybující se na hraně.

Vnitřní démon je jakási temná strana každého z nás. Každý má tedy svého vnitřního démona a je úplně jedno, zda se jedná o jeptišku nebo podvodníka. Záleží jenom na tom, zda otevřeme pomyslné dveře klece a dovolíme vnitřnímu démonu projevit se naplno, či mu nikdy nedovolíme spatřit světlo světa.

Naše temná strana, to je ono pomyslné zlo, které v nás dřímá, ďábel našeptavač, který nám slibuje vzdušné zámky a truhlice plně peněz za propadnutí duše.

Asi každý si všiml, že jedinec, který nechal vnitřního démona nad sebou zvítězit, se z jeho spárů jen nelehce dostává. Závislák na alkoholu či drogách se těžko léčí a mnohdy do všeho sklouzne znovu. Násilníci a vrazi mají na svém kontě nejeden odpykaný trest a znovu a znovu končí za zdmi věznic.

Každé zlo, které chceme spáchat, se může lehce obrátit proti nám, a tak je snad lepší vnitřního démona nepokoušet a nechat ho navždy spát v tom nejhlubším žaláři naší duše.

Emoce a jiné nesmysly

4. srpna 2015 v 19:10 | Deborah W
Láska Nenávist. Radost Smutek. Touha Zklamání. Nadšení Vztek. Euforie Vyhoření.
Emoce.
Přicházejí docela nečekaně. Napadají nás naprosto nepřipravené. A pěkně s námi cloumají. Výkyvy našich nálad se přelévají sem a tam jako na tobogánu. Naráz prudce stoupají do závratných výšek a vzápětí se bleskurychle řítí do hlubokých propastí. I když se jim chceme bránit, neubráníme se, a ony si s námi stejně udělají, co budou chtít. Rozpumpují v nás adrenalin, který z nás bude přímo tryskat, a vzápětí nás připraví o nejposlednější zbytky sil.
Emoce prožíváme naplno, protože jinak se ani prožívat nedají.
Milujeme nebo nenávidíme z celého srdce. Smějeme se nebo pláčeme, až se zalykáme. Toužíme po něčem tak moc, že je stejně tak moc silné i naše zklamaní, když to nezískáme. S elánem sobě vlastním jdeme třeba do předem prohraného boje a pak se stejnou vervou popouštíme uzdu vzteku. Čemu jsme věřili, a co nás přesto položilo na lopatky, jen málokdy odpustíme.
Můžeme se sice přetvařovat, skrývat před druhými všechno to, co se v nás v danou chvíli odehrává, ale jen mi sami víme, jak moc jsou naše emoce silné a jak moc nás dokážou ovládat.
Označovat emoce jako nesmysly, to je nesmysl samo o sobě.
Emoce nás sice svým způsobem omezují, protože ať chceme nebo nechceme, neumíme je ovládnout a musíme je prožít a následně nechat tak zvaně odeznít.
Ale kdyby byl náš život bez emocí, byl by snad sice vyrovnanější, klidnější a spořádanější, ale zároveň bychom byli o něco ochuzeni a to by byla škoda.