Září 2015

Jak (ne)utíkat ze života?

24. září 2015 v 19:42 | Deborah W
Nejlepší obranou před nějakou nepříjemnou životní situací je prý buď útok, nebo útěk. Chtělo by se skoro říct, že kdo uteče, vyhraje, ale opak je pravdou.
V nepříjemné a zdánlivě neřešitelné situaci se můžeme ocitnout docela náhodou anebo se do ní dostaneme, a to ve většině případů, vlastním přičiněním. Pokud v té dané chvíli nemáme sílu nebo chuť ji řešit, zvolíme spásný útěk v domnění, že tím máme vyhráno a nepříjemnosti se rozplynou. Dostihnou nás ale dřív, než stačíme proběhnout pomyslnou cílovou vítěznou páskou. Dopadnou pak na nás s dvojnásobnou intenzitou a z banality budeme nakonec možná řešit opravdový problém s velkým P. Utíkat se tedy nevyplácí. V takovýchto případech je vždy nejlepší postavit se životu tak zvaně čelem a poprat se s ním. Ač nebudeme třeba vítězi a odneseme si nějaký ten šrám, budeme pomyslný ring opouštět s pocitem, že jsme to nevzdali, že jsme neutekli. Zjistíme tak, že každá věc má řešení. Že dluh, který jsme chtěli zaplácnout další půjčkou, se dá řešit splátkovým kalendářem. Že nevěra nás měla upozornit na dlouhodobou nefunkčnost vztahu, a tím že ji přiznáme, tento vztah buď opustíme, anebo se pokusíme urovnat. Že vzdorující dítě, kterému dáváme tučné kapesné, nestojí tak o peníze jako o naši lásku, a tím že se mu budeme víc věnovat, budeme zase trávit čas jako rodina. Že zaměstnání, které nás nebaví, se promítá nejen na našem výkonu, ale i nás vnitřně ubíjí, a tak jej raději opustíme a najdeme si smysluplnější. Že, pokud jsme se dopustili trestného činu, je lépe se přiznat, protože každý zločin zasluhuje trest a naše svědomí potom nebude zatížené výčitkami.
Jak vidno, život nese plno situací, před kterými by člověk nejraději utekl, ale tím by také, a to hlavně, utíkal sám před sebou a sám sebe by si mohl vážit pramálo.
Ale protože není útěk jako útěk, utíkat ze života se dá i tak zvaně tak, abychom si odpočinuli, odreagovali se. Utíkat proto můžeme za nejrůznějšími koníčky, a nejen těmi živými. Utíkat můžeme do přírody, za sportem, kulturou, hudbou, zkrátka za tím, co nebo kdo nás baví.
Na rozdíl od předchozích útěků, ale nyní běžíme pozvolným tempem a ne zběsilým úprkem, a víme, že až se tak říkajíc proběhneme, zase se osvěženi a posilněni vrátíme. Takže není útěk jako útěk.

Anonymita

19. září 2015 v 19:19 | Deborah W
Jste-li obyvateli sídlištního panelového domu ve velkoměstě, určitě jste si všimli toho, že na zvonku u vchodu i na schránce má jmenovku například jakýsi Novák. Víte, že s Vámi dotyčný sdílí společný dům, ale vůbec nikdy jste ho neviděli.
Venčíte-li psa, možná se v parku denně potkáváte s člověkem, který rovněž provětrává svého čtyřnohého přítele ve stejnou dobu jako vy. Znáte jej od vidění, pozdravíte se navzájem, někdy s ním dáte řeč o psích miláčcích, ale neznáte jeho jméno, nevíte, kde bydlí, vlastně se s ním jen míjivě potkáváte.
Přestěhovali jste se na venkov do ulice, kde vyrostly nové rodinné domy. Vaši sousedé žijí za neprůhledným plotem, na zvonku nemají ani svou jmenovku, svůj pozemek opouštějí pouze v autě, které vyjede ze vstupní brány a zase do ní při návratu zajede. Vlastně ani nevíte, jak dotyční vypadají.
Anonymita má mnoho podob a dnes už není jen doménou velkoměst, kde mnohdy opravdu neznáte svoje sousedy, ale jak se ukazuje, zapustila svoje kořeny i na vesnici.
Čím víc je technika dokonalejší a propracovanější a sdělovací prostředky neomezenější, tím víc jsou si ale lidé navzájem vzdálenější. Všímáte si, jak vstupují do nejrůznějších internetových diskusí pod svými pseudonymy? Pokud to nikomu neškodí, je to úplně jedno, jestli se pro danou chvíli skrýváte pod jménem nějakého oblíbeného superhrdiny. Mnohem horší to je v okamžiku, kdy se na internetu pod pseudonymy objevují ti, kteří jsou choromyslní nebo úchylní a mohou takto anonymně ubližovat důvěřivým lidem nebo dětem.
Anonymní dopis, který jste vyndali ze schránky a který vás upozorňuje na strašlivé věci, ve Vás probudí hlodající pochybnosti, místo toho, abyste jej hodili rovnou do koše. Anonymní odpovědnostní anketa Vám naopak dovolí říct věci naplno, jak byste to ve skutečnosti nikdy nedokázali. Anonymně můžete přispívat na charitativní konto, protože nejste zastánci okázalých plácání po zádech, jak jste ušlechtilí.
Anonymita má tedy svá pro a svá proti. Může zahalovat lehkým pláštíkem, ale může i bolestivě ranit. Ale, taková už anonymita je.

Život není fér

11. září 2015 v 18:23 | Deborah W
Že život není fér, se nám začne zdát v okamžiku, kdy se s něčím snažíme srovnat, s něčím se pereme, kdy se ocitneme tak zvaně na dně, a máme pocit, že nám život háže klacky pod nohy a nic se nám nedaří.
Ve škole se můžeme sebevíc učit, ale protekční spolužák vychodí ročník bez problémů, aniž skoro otevře učebnici. Chtěli bychom chodit na prestižní školu, ale rodiče na to nemají peníze, přičemž sousedovic ratolest se v pohodě a ještě s tučným kapesným touto školou bezzájmově prokouše a ve finále se stejně vystudovanému oboru nevěnuje. To fér samozřejmě není, a když někdo řekne, že si vydělává na školu brigádou, zaplatit třeba padesát tisíc za pololetí, není legrace, a brigádou na to většina nevydělá. A stipendium každý nedostane.
Zrovna tak není fér, pokud budete v zaměstnání pracovat na víc než sto procent, ale lepší ohodnocení dostane kolega nemakačenko, který ale znamenitě umí polichotit šéfovu egu a zásobuje jej v rámci svého patolízalského řiťolezectví nejnovějšími drby z pracoviště.
Fér není ani to, když si druhořadá modelka "zařídí" sponzora v podobě movitého podnikatele, zatímco jiná, mnohem lepší, ovšem bez "sponzora", by se mohla upředvádět k smrti a neštěkne po ní ani pes.
Nefér jsou samozřejmě věci, které se dějí, a my je nemůžeme nijak ovlivnit, třeba nemoc.
Nefér je třeba i to, že vyhrávají ti drzejší a movitější.
A tak můžeme mít někdy pocit, že čím víc budeme pracovitější a serióznější, tím víc k nám život nebude fér. Tato nepřímá úměrnost v nás mnohdy vyvolá beznaděj a pesimismus.
Jenže, život nám po čase v jakési satisfakci ukáže i to, že ti, co vším zdánlivě bezproblémově proplouvali a byli tak zvaně dětmi štěstěny, mají problémy a mnohdy mnohem větší než by se nám zdálo. Že ta naoko bezstarostná a šťastná fasáda skrývá vnitřní ruinu a chaos.
Ruku na srdce, není vlastně ta férovost a neférovost života také trochu spojena ze závistí?
Tak padesát na padesát.
Ale, budeme-li se dobře dívat, pochopíme, že život je fér vlastně ke všem a že každý má to, co si zaslouží.
Že pokud budeme chtít, můžeme leccos zvrátit nebo odvrátit, zkrátka změnit. A pak si už nemusíme ztěžovat na to, že život není fér.

Co je lepší nevědět?

5. září 2015 v 17:57 | Deborah W
Že jsme onemocněli nevyléčitelnou nemocí?
Že nás podvádí manžel(ka)?
Že se nás v rámci propouštění chtějí zbavit v zaměstnání?
Že naše opečovávané dítě bude kvůli prospěchu nuceno opakovat ročník?
Že nám v rámci privatizace prodají střechu nad hlavou?
Že nás zradil nejlepší přítel(kyně)?
Že ten, koho jsme měli za rovného, byl v minulosti udavač?
Že máme nevlastního sourozence, o kterém jsme neměli zdání?
Že se naoko vzorný potomek chytil závadné party?
Je opravdu lepší tohle všechno a mnoho dalšího nevědět?
Ne.
Stejně pravda dříve nebo později vyjde najevo. A pokud před ní budeme zavírat oči a tvářit se, že jsme to nevěděli, hůř pro nás.
Mnoho lidí ale ani vědět nechce a úmyslně odhalení oddaluje. Ze strachu před tím, že když najednou budou vědět, se něco změní a to zásadně. Samozřejmě, že dojde ke změně, která možná převrátí jejich životy naruby, ale ta přijde tak jako tak.
Každý by měl tedy vědět jak věci příjemné tak i ty nepříjemné, nezavírat před nimi oči, naučit se jim čelit, řešit je, jinak se stane jejich vlastní obětí a východisko bude hledat potom už jenom těžko.