Listopad 2015

Naposledy

25. listopadu 2015 v 18:29 | Deborah W
Nic netrvá věčně a všechno je jednou naposledy.
Jednoho dne jsme naposledy v matčině lůně, abychom se s dalším ránem přihlásili hlasitým křikem na tento svět.
Jednoho dne se ještě naposledy převalujeme jako bezbranný kojenec, abychom už zítra stáli na svých nohou a s prvními krůčky šli vstříc novým poznatkům a zážitkům.
Jednou je to naposledy, kdy jako děti nemáme žádné povinnosti a příští den zasedneme do školních lavic.
A jednoho dne je to zase naposledy, kdy ty školní lavice opustíme a před sebou máme dobrodružství jménem život.
Naposledy se rozloučíme se svými spolužáky, abychom je viděli za pět, deset, pětadvacet let, anebo už nikdy.
Naposledy si vychutnáme poslední prázdniny, než podepíšeme první pracovní smlouvu nebo si vyřídíme živnostenský list.
Naposledy si užíváme svobody před tím, než si založíme rodinu a začneme vychovávat děti.
"Říkám ti to naposledy!" Opakujeme pak svým ratolestem, když neuposlechnou to, co po nich v dobré víře chceme, a připomeneme si přitom, kolikrát tuhle větu říkali naši rodiče nám.
Naposledy pak s námi jednou naše děti na společnou dovolenou, než se pro ně staneme protivnými překážejícími rodiči a vymění nás dočasně za partu přátel.
Jednoho dne to je naposledy, co je s námi náš partner, přátelé, blízcí, než se odeberou tam, odkud se nikdo nevrací.
Jednoho dne jdeme naposledy do zaměstnání, abychom se zítra probudili s pocitem, že si od teď užíváme důchodu.
A jednoho dne je to prostě naposledy i pro nás samotné.
Naposledy je vlastně všechno to, co je minulé a nedá se změnit. Každý okamžik i prožitek je vlastně poprvé a zároveň naposledy, protože v životě nic nelze opakovat.
Proto žijme tak, jako by každý den měl být tím posledním, a když se například každý den při odchodu do školy nebo zaměstnání loučíme se svými blízkými, nikdy to nedělejme v hněvu, protože nemůžeme tušit, zda to nebylo naposledy.

Život bez kouzel

17. listopadu 2015 v 18:19 | Deborah W
Zatočit prstenem jako Arabela, poklepat na buřinku jako pan Tau, mít lampu jako Aladin. Přát si cokoliv a ono to bude obratem splněno. Kouzla patří do pohádek.
A přesto si někdy každý z nás alespoň jednou přál, aby tomu tak bylo i ve skutečnosti. Aby se splnilo alespoň jedno jediné jeho přání. Jenže, jak také záhy každý poznal, o splnění svého přání se musel přičinit hlavně sám.
I kouzelníkovo představení, které nás naplňuje pocitem, že zázraky opravdu existují, je jen dobře provedená eskamotérská iluze, které chce divák věřit. Iluzionisté díky kouzlu nechají zmizet třeba velký dům, ale vše je jenom optický klam a právě ta víra v iluzi.
Kouzla si je proto spíše raději spojovat s reálnými věcmi a skutečnostmi. Očarovat nás může zdařilý umělecký předmět, podlehnout můžeme kouzlu osobnosti, pohled na kouzelnou krajinu, v nás vyvolá pocit uspokojení.
Pokud budeme ke kouzlu přistupovat jako k něčemu, s čím se denně můžeme setkat, a co svojí existencí naplní, ba splní, naše očekávání, přitom to nic ze svého kouzla neztratí, pak poznáme pravý smysl kouzla. Pokud budeme chtít vykouzlit nemožné, budeme zklamáni.
Proto je třeba rozlišovat kouzla a kouzla, a život bez těch každodenních, ba všedních kouzel, by byl jistě o něco ochuzen.

Síla slov

11. listopadu 2015 v 15:09 | Deborah W
V této souvislosti mě napadá přísloví, "Pomluva je jako uhel, když nespálí, alespoň ušpiní", a už na tomto příkladu je vidět jakou může mít slovo sílu. Ač se bude ten, koho se nepravdivá pomluva týká, bránit sebevíc, stejně už na něm ulpí jakási nesmazatelná nedůvěra a cejch.
Silou slova dokáže zapálený politický fanatik strhnout davy, které za ním půjdou, třeba na smrt, jako poslušné stádo.
Silou slova může ale naopak psycholog-záchranář odradit sebevraha od skoku z Nuselského mostu, protože mu vysvětlí, že dobrovolně umírat je nesmysl, a věc, kterou dnes vidí jako neřešitelnou a bezvýchodnou, uvidí zítra v jiném světle a ještě se tomu bude smát.
Díky síle slova předávají učitelé znalosti svým žákům, pro které je mnohem snazší vyslechnout si přednášku, než si sami nabiflovat učebnici.
Když Vám prodavačka poděkuje za nákup a popřeje Vám k tomu ještě pěkný den, hned se budete díky síle těchto slov, cítit líp.
A co pak taková pochvala, ať už doma, ve škole nebo v zaměstnání, to už je hodně silný slovní stimul, který nás motivuje k ještě lepším výkonům.
Síla slov se ale může projevit i negativně, jak už jsem zpočátku naznačila.
V hádkách padají slova, jejichž síla dokáže ubližovat. Když někdo na někoho křičí a ohrazuje se silou slov a argumentů, odhaluje vlastně ale svoji slabost a nevíru v sebe sama.
Síla slova dokáže značně ublížit dítěti, kterému rodiče denně opakují, že je k ničemu, a když se navíc bude nadále mizerně učit, dopadne špatně.
Síla slova negativně zapůsobí na zaměstnance, který od svého nadřízeného uslyší jen výtky, ač se snaží pracovat sebelíp a sebevíc.
Síla slova je vlastně jakýsi stimul, pomocí kterého můžete, ať pozitivně či negativně ovlivňovat druhé jedince a působit tak na ně.
Je proto třeba vážit slov, neboť jejich síla je opravdu obrovská. A navíc, vyřčená slova už nejde vzít nikdy zpět.

Zvláštní záliba

4. listopadu 2015 v 12:22 | Deborah W
Zvláštní záliba. Co si pod tím pojmem představit? Co se totiž bude zdát zvláštní nám, nebude se zdát zvláštní tomu, kdo danou věc, tedy zálibu, provozuje.
Někdo sbírá známky, někdo podpisy známých osobností. Někdo se od rána do večera honí za míčem na hřišti, někdo dokáže prosedět hodiny u počítače a bojovat s imaginárním protivníkem. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Co člověk, to jiný pohled na věc, jiná záliba.
Ale, zvláštní záliba? To musí být opravdu něco, co vybočuje z řady běžných zálib. A mě v této souvislosti napadla jedna, o které jsem se nedávno dočetla a která je opravdu zvláštní. Urbex.
Úplně neznámé slovo, pod kterým se skrývá průzkum a poznávání zaniklého. Tedy objektů, ať historických památek, městských domů, venkovských chalup, továrních hal, nebo areálů. Všechny vznikly kdysi lidskou rukou a nyní jsou z nějakého důvodu, ať pochopitelného či nikoliv, opuštěné, rozpadlé, mnohdy špatně přístupné a vstup do nich je v některých případech na vlastní nebezpečí a na hranici zákona.
Ti, kdo urbexu propadli, navštěvují takovéto, až mystické objekty a snaží se v nich zachytit jakýsi neviditelný a neuchopitelný genius loci toho kterého místa. Nic neodnášejí, nic neničí, jen pořizují fotografie.
Co vede návštěvníky k tomu, aby podnikali tyto výpravy? Proč jim tak imponují rozpadající se objekty, které už nenabízejí nic, než prázdnotu, zmar a zmizelé časy? Proč riskují, že se jim při neoprávněném vstupu zřítí strop na hlavu nebo je zadrží ostraha, ne-li kousne hlídající pes?
Žene je jistě touha po dobrodružství, objevovat něco, co je tu sice už dávno, ale v této podobě, to ještě nikdo neobjevil. Vlévá to jistě i trochu adrenalinu do žil. A možná to má i záchranný efekt, protože mnohé památky mohou být poté díky svým znovuobjevitelům zachráněny a vráceny svému dřívějšímu účelu.
Jisté je, že urbex, je hodně zvláštní zálibou, která v sobě nese něco magického s nádechem zakázanosti a tajemna.
Já sama o pár objektech, které by vyznavače urbexu mohli zajímat, vím, ale kde je hledat nepovím.
Základním pravidlem urbexu je: Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy. A tak by to mělo zůstat pro všechny současné i budoucí vyznavače této zvláštní záliby jménem urbex.