Prosinec 2015

Novoroční předsevzetí

30. prosince 2015 v 17:45 | Deborah W
Novoroční předsevzetí si zásadně žádné nedávám. Ono se totiž nevyplácí plánovat, všechno dopadne nakonec úplně jinak.
Novoroční předsevzetí má v sobě možná nádech nového začátku, pomyslnou novou startovní čáru, kterou nám příchod Nového roku nabízí. Sami sobě slibujeme něco, co jsme si v průběhu minulého roku naplánovali, ale k čemu jsme zatím nenašli odhodlání a odkládali jsme to právě na novoroční příchod. Otázkou je, zda potom takové novoroční předsevzetí dokážeme splnit. I když si stokrát řekneme, od Nového roku budu dělat to a to, tak za pár dnů se stejně vrátíme do vyježděných kolejí.
Mnohem lepší je svoje rozhodnutí a odhodlání plnit hned, jak k nim dospějeme, a jsme k nim odhodláni. Pokud chce někdo přestat kouřit, začátek roku to nezachrání, stejně tak jako ten, kdo chce zhubnout, se asi také horko těžko přinutí k náhlému omezení jídla. V obou případech je nejlepší dodržovat životosprávu během celého roku a nečekat až na příchod roku Nového, kdy bývá navíc všechno vyhrocené, hektické, stresové, a to pak veškerá předsevzetí berou rychle za své.
Mezi novoroční předsevzetí patří také řada plánů a přání typu...chci se naučit cizí jazyky, chci se lépe chovat k ostatním, chci si najít lepší práci, chci začít sportovat, chci... Chceme toho hodně, ale nejprve bychom se měli zeptat sami sebe, co pro to děláme, a proč vlastně čekáme až na Nový rok.
Novoroční předsevzetí si zásadně žádné nedávám, a tak bych je spíše změnila na novoroční přání.
A co tedy přát, než zdraví, štěstí, osobní i pracovní úspěchy, méně stresu a uspěchanosti, více si navzájem naslouchat a respektovat se.
Šťastný a pokojný Nový rok 2016.

Mé druhé já

23. prosince 2015 v 17:50 | Deborah W
Mé druhé já je neustále se mnou. Je to takový ten vnitřní našeptavač, který má někdy tendence mi radit, vždy úplně opačně to, než co chci udělat. Vnitřní hlas, se kterým lze myšlenkami komunikovat. Mé druhé já je se mnou na cestách, usíná se mnou, a vlastně s ním nejsem nikdy sama. Nelze se ho nijak zbavit, a i když se třeba dlouho neozývá, objeví se najednou docela nečekaně.
Párkrát jsem nechala své druhé já zvítězit nad sebou samou a pak jsem se nestačila divit, co všechno dokáže.
Každý má své druhé já, které tak trochu s prvním já, připomíná divadelní masky. Jednu se usmívající a druhou smutnou. Dva protipóly. Jing a Jang.
Mé druhé já je vlastně i můj vnitřní instinkt. Varování před nebezpečím. Anděl strážný. A tak jsem vlastně ráda, že je neustále se mnou jako věrný průvodce životem, a i když mi někdy leze pěkně na nervy, jeho nepřítomnost by mi už navždycky chyběla.

Ideální svět

19. prosince 2015 v 19:16 | Deborah W
Co když mimo našeho světa existuje ještě jiný svět? Svět paralelní. Svět, do kterého proniknou jenom někteří jedinci a to ještě za určitých okolností, které nelze předem určit, a ani tak proto nelze předem říci kdy a proč nastanou. Zní to možná trochu zvláštně a zmateně, ale odkud se vzal Kaspar Hauser, který se jednoho rána roku 1828 objevil v ulicích Norimberku? Odkud se vzal Karel Novák? Další záhadná osoba, kterou v roce 1955 na česko-polských hranicích zadrželi pohraničníci. Kaspar Hauser, ač působil zanedbaně, uměl psát. Karel Novák, ač hluchoněmý, měl znalosti z několika různorodých oborů na velmi vysoké úrovni. Zatímco Kaspar Hauser připomínal "vlčí dítě", které někdo někde držel v ústraní a jednoho dne prostě a docela obyčejně vypustil na světlo světa, Karel Novák připomínal tajného agenta, jež byl dosazen na území v té době socialistického státu, za účelem špionáže. Ať tak, nebo onak, oba se objevili za záhadných okolností a oba i za nevyjasněných okolností tento svět opustili. Kaspara Hausera vylákal na osamělé místo jakýsi neznámý muž, kde ho bodl nožem, což byla příčina jeho smrti. Karel Novák se obával jakéhosi muže v černém a skonal za záhadných okolností, když u své přítelkyně nejprve zašel do koupelny a posléze padl mrtev k zemi a lékař nedokázal určit příčinu smrti. Vzali se tito dva muži z paralelního světa? Unikli snad nějakým nedopatřením, a proto byli raději zlikvidováni?
Údajně se kdysi poblíž vrchu Blaníku, který je opředen řadou mysterií, ztratil jakýsi muž. A když se znovu objevil, uplynulo v našem světě několik let, zatímco jemu se zdálo, že "pryč" byl sotva několik hodin.
Pokud je toto vše pravda, pak nelze o paralelním světě pochybovat. Možná, že tento paralelní svět, lze považovat za svět ideální, protože v něm jedinec získá znalosti a schopnosti, které by se v našem světě nikdy nemohl naučit. Ale, co když je právě ta ideálnost spíše prokletím, než přínosem? Co když se z něj právě proto někteří jedinci snaží uniknout, třeba jako Kaspar Hauser nebo Karel Novák? Co když je mnohem lepší zůstat tak trochu hloupým a nevědomým, než být téměř dokonalý ve všech oborech?
Nedávno opakovaná mysteriózní detektivka odhalila možné místo vstupu do paralelního světa. Jedná se o údajný střed urbanistického kříže staré Prahy. Jedna osa kříže spojuje chrám sv. Víta s rotundou sv. Longina a kolmo na tuto osu vede druhá mezi kostelem sv. Klimenta a již neexistujícím kostelem sv. Filipa a Jakuba, který se nacházel na Arbesově náměstí. Uprostřed těchto os, které tvoří shodnou délku dva tisíce čtyři sta metrů, stojí rotunda sv. Kříže. A tudy se údajně dalo sestoupit do světa "za oponou", který je snad světem ideálním.

Hledání sama sebe

9. prosince 2015 v 18:04 | Deborah W
Hledání sama sebe je tak trochu i hledání vzorů, kterým se chceme podobat. Při hledání sama sebe nás formuje nejen prostředí, ve kterém vyrůstáme a ve kterém se pohybujeme, ale i lidé, kteří jsou nám blízcí, a v nemalé míře i to, čím se zabýváme, co čteme, zkrátka a dobře, kam směřujeme.
Nedávno jsem měla možnost přečíst si článek o tom, co zajímá dnešní děti ve věku od sedmi zhruba do čtrnácti let, a měla jsem z toho pocit, že to jejich hledání sama sebe bude v budoucnu hodně složité.
Mezi jejich hrdiny patří podivné příšery, které nejsou ani lidmi ani zvířaty, odtud asi jejich název Mimoni. Děti čtou příběhy o zombiích a upírech, u počítačových her preferují akční střílečky, kdy má zabitý hrdina několik životů. Rodiče je berou do kina i na filmy, které jsou vhodné až pro vyšší věkovou kategorii, neboť je to prý stejně jedno. A když se těchto dětí zeptáte na jméno nějakého sportovce, vybaví se jim sotva tři.
Hledání sama sebe ve virtuální realitě je hodně zavádějící a riskantní. Jedinec, který se jednoho krásného dne zvedne od počítače, u kterého dosud prožíval svůj virtuální život, najednou zjistí, že tam venku panuje tvrdá realita běžného života. A on se v něm najednou začne ztrácet, tápat, protože na nic takového nebyl připraven a s ničím takovým nebyl dosud konfrontován.
Virtuální realita symbolizuje roztěkanost, nesoustředěnost, nestálost, odkládání povinností, vlastně jakési novodobé zotročení, kdy se jedinec stává například otrokem mobilu, který drží neustále v ruce a co minutu kontroluje displej.
Hledání sama sebe je v dnešní době zřejmě pro některé jedince hodně složité, zvláště když jsou vzory tak prachbídné. Nebo by se snad chtěl někdo ve skutečnosti podobat Mimoňovi?

Ve stínu

2. prosince 2015 v 18:02 | Deborah W
Když na nás bude pražit slunce, budeme se snažit držet se ve stínu, protože ten nám má poskytnout potřebnou ochranu před žárem.
Stín má tedy poskytovat jakýsi azyl, a je jedno, zda před slunečními paprsky nebo před povinnostmi, které se nám zrovna nechce plnit. Stín nám dává možnost nebýt tzv. vidět.
V souvislosti s tímto slovním spojením mě napadá i film Ve stínu, který odhaluje podivné praktiky padesátých let a to, jak nemilosrdná mašinerie té doby dokáže semlít jedince, který se zajímá o to, co je "ve stínu".
Stín tedy chrání, ale i zabíjí.
Stejně tak, jako pod svícnem bývá největší tma, tak i stín může skrývat genialitu, která ale nikdy nedojde naplnění.
Úsloví, nedokázal překročit svůj stín, nebo žil ve stínu svého (ať už sourozence, přítele, kolegy, nadřízeného apod.) dávají tušit, že mnohdy ve stínu, tedy ne na očích, žijí skuteční odborníci na slovo vzatí, ale protože své umění nedokáží tzv. "prodat", jsou stále ve stínu někoho méně schopného, nebo naopak všeho schopného
Je tedy stín a stín. Ten, který chrání a ten který může škodit.
Někdy je proto lepší nechat si trochu spálit pokožku sluncem, než trpět rachitidou.
Prostě, překročit svůj vlastní stín.