Leden 2016

Čekám

28. ledna 2016 v 17:43 | Deborah W

Pořád na něco čekáme. Kdysi (ne)dávno jsme čekávali na literární čtvrtky, kdy vycházely nové knihy a před knihkupectvími se tvořily fronty. Dnes jsou knihkupectví knihami (i těmi nevalné kvality) doslova přeplněná a nikdo už na ně nečeká. Při práci si pořád připadáme jako Robinsoni, protože pořád čekáme na pátek, a ani si přitom neuvědomujeme, jak zběsile nám letí čas. Trochu naštvaní jsme, když nám při příchodu na zastávku před nosem ujede dopravní prostředek a my musíme, byť jen pár minut, čekat na jiný. Mnozí čekají na den, kdy jim na účtu přistane toužebně očekávaná výplata, aby byli konečně zase solventní. Čekáme, až se vrátí naši blízcí večer domů, abychom s nimi mohli probrat uplynulý den, a jsme mnohdy trochu nervózní, když se nám neozvou a někde se zdrží. Čekáme, jak dopadne výsledek zkoušky, kterou jsme absolvovali, ale příliš se na ní nepřipravovali. Čekáme, až se ozve někdo nám hodně blízký a zlobíme se, když to dlouho nečiní, protože začneme mít pocit, že jsme jej přestali zajímat. Čekáme na jaro, až konečně ustoupí mrazy, nebo naopak na zimu, abychom si mohli zalyžovat. Čekáme na prázdniny a dobu dovolených, neboť to je bezesporu nejbáječnější čas. Čekáme, až na trh vtrhne nový typ telefonu, automobilu, čehokoliv... Čekáme, že už zítra se zbavíme stresu a všechno bude zase fajn, jako bývávalo dřív. Čekáme na záchranu, když se pod námi láme pomyslný led a pořád dokola se ptáme, proč to čekání tak dlouho trvá. Čekáme! Vlastně celý život na něco nebo na někoho čekáme.

Denně čekám až se vrátíš zpátky, kdy už vejdeš do dveří...

Čekej tiše až mraky měsíc rozpletou...

Čekání na Godota. Možná přijde. Kdo ví? A kdo počká, ten se dočká! Možná i toho Godota.

Největší chyby

23. ledna 2016 v 20:20 | Deborah W
Že jsem udělala největší chybu, jsem vždycky zjistila až poté, co jsem ji udělala. Tisíckrát jsem si mohla opakovat, příště už to udělám jinak, ale pak jsem se přistihla, že už zase dělám tu samou stejnou chybu. A tak si někdy myslím, že i ty největší chyby musíme několikrát opakovat, abychom si je doopravdy uvědomili, a tím se z nich poučili.
Jaké byly ale ty chyby největší? Vždycky, když jsem stála na pomyslné křižovatce a musela volit další cestu, rozhodovala jsem se částečně rozumem a částečně srdcem. Vždycky si musíte zvolit nějakou cestu a vždycky ji zvolíte. Že byla třeba špatná, jsem se dověděla až poté, co jsem už na ní byla a nemohla se vrátit zpátky.
Zažila jsem tak pár zklamání v lidech, v situacích i v rozhodnutích, ale i sama v sobě. A myslím si, že nejvíc mrzí právě ty chyby, kterých se dopustíme na sobě samých, protože právě ty považujeme za ty největší.

Jako v korzetu

13. ledna 2016 v 20:13 | Deborah W
Kdysi jsem četla, že rakouská císařovna Alžběta, řečená Sissi, měla mezi 30 - 40 cm v pase, což se mi zdá skoro nemožné. Dosáhla toho tak, že se každý den nechávala šněrovat do korzetu. Korzet patřil k tradiční výbavě dam v 19. století. Některé ho mívaly tak těsně sešněrovaný, že nemohly ani pořádně dýchat, a proto často omdlévaly. Korzet jim navíc deformoval tělo, někdy mohlo dojít i ke zlomení posledních žeber hrudního koše. Často mě napadá, proč se rozhodly takto dobrovolně trpět. Ale co by zřejmě neudělaly pro krásu? Diktát módy je neúprosný.
Pokud bych přirovnání "jako v korzetu" mohla promítnout do dnešní doby, kdy se už žádné opravdové korzety nenosí, tak v dnešní době to znamená něco, co nás svazuje, spoutává, co nás dusí a vnucuje nám něco, co třeba opravdově nechceme, ale protože se to tak zvaně "nosí", nedokážeme říct ne.
Určitě každý někdy ten pocit zažil, kdy se cítíme jako sešněrovaní, svázaní. Kdy děláme něco, co dělat ani nechceme, ale protože to tak dělají i všichni ostatní, nechceme se nijak odlišovat.
Dámy ve 20. století nakonec přišly na to, že mnohem pohodlnější je život bez nošení korzetu. Volněji se dýchá, dá se podnikat spousta různorodých aktivit a prací, není už třeba nosit u sebe čichací sůl, díky které se dají překonat mdloby.
A co se přirovnání týče, přišli na to i mnozí další lidé. Mnohem přirozenější je, volně dýchat. Nenechat se nikým ani ničím svazovat, být vždycky sami sebou a stát si za tím, co doopravdy chceme. Odložit tento pomyslný korzet je někdy mnohem složitější a těžší, než odložit ten korzet skutečný. Ale pokud se k tomu odhodláme, rozhodně to stojí za to, protože zažijeme úžasný pocit z volného nadechnutí, který je neopakovatelný.

Poslední den mého života

7. ledna 2016 v 18:38 | Deborah W
Jsme tady jenom dočasně. A než se nadějeme, tak je po nás veta.
Jak bude vypadat úplně poslední den mého života, tak to nevím a vlastně nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlím. Stejně, až takový den jednou přijde, vůbec nic s tím nenadělám. Možná takový den usnu a už se neprobudím. Kdo ví?
Dočetla jsem se o varování jakéhosi samozvaného proroka jménem Salazar, který má "zaručené" zprávy o tom, že nás letos čeká apokalypsa, která odstartuje konec světa. Vše to má začít pádem asteroidu na Zemi 15. května. A protože je tento den neděle, tak si nejspíš budu užívat víkendu. A jestli tedy bude tenhle 15. květen tím dnem posledním? Že bych si tedy honem začala užívat života ve velkém? Že bych rozhazovala peníze za nesmysly? Nebo bych snad chtěla ještě honem rychle stihnout to, co jsem nestačila? Tak ani jedno! Kolik konců světa a apokalyps už bylo avízovaných a kolik jich už bylo? Ani poslední konec světa 21.12.2012 se nekonal. A tak se i já 16. května normálně probudím, půjdu pracovat a žádný poslední den se konat nebude. Samozvaným prorokům nelze věřit, lze si jen myslet něco o tom, že takovýto lidé by měli být trvale umístěni na psychiatrii, aby nešířili nepodloženou paniku, která může slabším jedincům uškodit.
Kdyby si ale člověk mohl naplánovat a vybrat si, jak takový poslední den bude vypadat, pak já bych chtěla určitě horký letní den, s nezapomenutelným východem slunce. Den bych chtěla strávit na místě, které mám ráda, s lidmi, s kterými je mi dobře. Dala bych si něco chutného k jídlu i k pití. A večer se naposledy podívala na západ slunce. Pak usnula a naplnila svůj poslední den.
Ale protože nikdo z nás nevíme, kdy takový den nastane, měli bychom žít tak, jako by každý den měl být zároveň tím dnem posledním. Nakonec, každý den svým způsobem poslední je, protože žádný se nedá již nikdy opakovat.

1. poodhalení

1. ledna 2016 v 19:53 | Deborah W |  Urbex

Objekt, který poodhalím jako první, by si zasloužil, aby se mohl znovu zaskvít v opravdové kráse.
A teď malá historická nápověda:
Zmínka o vsi, kde zámek stojí je poprvé doložena v roce 1125. Během vlády Jiřího z Poděbrad se ves dostala do vlastnictví rodu z Veitmile. Šebestián z Veitmile zde roku 1514 postavil tvrz. V roce 1600 byly vesnice i tvrz prodány Štefanovi Jiřímu ze Šternberka. Ten začal na místě původní tvrze stavět v roce 1611 velkolepý zámek. Jeho syn Jan Rudolf ze Šternberka však prodal panství i se zámkem roku 1637 Václavu Michnovi z Vacínova, po němž jej zdědil jeho synovec Zikmund Norbert. Po jeho smrti koupil roku 1669 zadlužený a třicetiletou válkou poničený zámek Jiří Ludvík ze Sinzendorfu. Začal s obnovou panství i zámku, při které nechal postavit vysokou čtyřhrannou věž. Po smrti Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu roku 1682 zdědil panství jeho syn Kristán Ludvík a po jeho smrti pak jeho druhý, mladší syn Filip. Ten v roce 1692 zámek, stále ještě ve špatném stavu, prodal Ferdinandovi ze Schwarzenberka. Nový majitel začal zámek v letech 1706 - 1718 přestavovat podle návrhu architekta Pavla Ignáce Bayera v barokním slohu. V roce 1752 byla opravena zámecká fasáda, stržena vysoká zeď obepínající zámek a zasypány všechny příkopy. Po četných průchodech vojsk za sedmileté války (1756 - 1763) zámek opět značně zchátral a v roce 1768 dokonce vyhořel. Jan ze Schwarzenberka ihned přistoupil ke generální opravě. Ta se ale protáhla až do roku 1790, neboť ve válce o dědictví rakouské v letech 1778 - 1779 pruská vojska rozestavěný zámek opět zpustošila. V majetku Schwarzenberků zůstal zámek až do roku 1945. Později sloužil jako depozitář Státní knihovny Československé republiky v Praze. Po privatizaci v 90. letech 20. století je majitelem zámku společnost s ručením omezeným z Prahy, kde jsou ale jednatelem i společníkem cizinci. Zámek je opuštěný, zdevastovaný a postupně značně chátrá. Z katastru nemovitostí je zřejmé, že je u objektu podaná žaloba na určení vlastnického práva.
Dále je z katastru nemovitostí patrné, že na zámku nevázne žádný finanční dluh, a jeho koupě byla řádně uhrazena, vyvstává řada otázek.
Proč jej tato, potažmo "pražská", společnost zakoupila, když jej plus mínus dvacet let nechává v tomto žalostném stavu? Že by chátral kvůli nevyjasněné žalobě na určení vlastnického práva? Proč jej původní majitel, tedy Česká republika, prodávala cizincům, pod hlavičkou společnosti s ručením omezeným, kterou jistě vytvořili pouze za účelem této koupě? Že by v tom byla zase potřeba rychlého získání peněz bez ohledu na skutečnou hodnotu objektu? Proč byla tato osudem zkroušená, ale hodnotná památka takto zprivatizována? Jaké další plány má "pražská" společnost se zámkem? Bude případný záměr obnovy zámku v souladu s ochranou památek dle českého zákonodárství? Postará se stát o dohled nad případnou rekonstrukcí této historické památky, aby zde nebyla vytvořena nějaká hrůzostrašnost? Bude po případné rekonstrukci zámek zpřístupněn veřejnosti, anebo se stane místem určeným k čistě soukromým účelům "pražské" společnosti? A k jakým? Nebudou v rozporu se zákony platnými v naší republice? Jak se se stavem zámku smiřují místní obyvatelé? Zajímá je vůbec to, co s ním dále bude? Proč se o zámek nezajímali po revoluci Schwarzenberkové jako jeho poslední majitelé? Je snad zámek účelně odsouzen k pomalé neřízené devastaci a zániku? Není v kompetenci státu nařídit majiteli zámku, aby se o tuto kulturní památku staral s péčí řádného hospodáře, a v případě jeho nezájmu, který může svádět na probíhající žalobu na určení vlastnického práva, mu ji na základě finanční kompenzace odebrat?
Otázek je opravdu mnoho. Zatím zůstávají nezodpovězeny.
A tento objekt se tak už léta, vlastně celá staletí řadí mezi objekty, které mají vyznavači urbexu ve svém hledáčku.







Urbex

1. ledna 2016 v 19:31 | Deborah W |  Urbex

V listopadu jsem psala článek o zvláštní zálibě jménem urbex. Uvedla jsem, že o pár objektech, které by vyznavače urbexu mohli zajímat, vím, ale kde je hledat nepovím. Překvapilo mě, jaký měl článek ohlas a kolik lidí se o toto téma zajímá. Proto jsem se rozhodla, že k tomuto tématu přece jen něco dalšího napíšu a ony zmiňované objekty alespoň trochu poodhalím. Možná, že je někdo pozná, možná se do nich i vypraví, a možná se s nimi potom konečně něco začne dít, co jim možná pomůže vstát znovu z popela jako bájný ptát Fénix. Nebojím se toho, že by se na ony objekty po jejich poodhalení konaly hromadné nájezdy zvědavců. Jsou totiž léta letoucí všem dobře viditelné na očích. Samozřejmě, že ty skryté, a tak trochu tajemné objekty, nijak zvlášť odhalovat nebudu, abych dodržela zásady urbexu.