Únor 2016

Vstávej, je ráno

24. února 2016 v 17:59 | Deborah W
Mnozí to znají. Ten protivný okamžik, když jim u hlavy zazvoní budík, signalizující "vstávej, je ráno"! Naštěstí jsem se naučila vstávat bez budíku a v hlavě mám tak zvaně nastavené hodiny, díky kterým jsem schopna se vzbudit v potřebný čas. Vstávání po páté ranní mi nevadí. Před pátou by to bylo horší, ale je to jenom věc zvyku. Jsem už vlastně tak nějak vnitřně nastavena na to, že den pro mě začíná s brzkým ránem, ale o to dřív zase mohu odpoledne skončit své pracovní povinnosti. Zatímco ti, co se rozkoukávají kolem osmé a pracovat začínají mezi devátou a desátou, jsou nuceni trávit celé dny prací a končit až s pozdním večerem. Mnozí z nich by také jistě raději vstali dříve, a dříve šli domů, ale jejich zaměstnavatel má o pracovní době jinou představu. Proto jsem ráda, že si dobu strávenou prací mohu volit sama.
Ale, zpět ke stávání.
V poslední době bylo slyšet i názory, že by škola, která dlouhá léta začíná od osmi hodin, začínala od devíti, právě proto, aby si děti přispaly. Je třeba se ale zamyslet nad tím, že je to opět na úkor odpoledne, kdy by se mohly již místo povinností věnovat svým zálibám. Samozřejmě, že těm se věnují i tak, ale vše se protahuje do večera, kdy bývají jedinci mladších ročníků již unaveni a nesoustředěni.
Všechno je jenom něco za něco. Díky brzkému vstávání získáme více času pro sebe, a že ten den bude najednou dlouhý. A pokud se někdo rozhodne vyspávat do jedenácti, den uplyne, že ani nebude vědět jak.
Vstávání samozřejmě souvisí ale i s osobností každého jedince. Někdo je tzv. "skřivan" a fungovat od rána mu nevadí. Někdo je pro změnu tzv. "sova", tedy je čilý dlouho do noci.
Vstávat ale nakonec musíme, byť každý v jinou hodinu, všichni. A, i když se nám někdy vstávat nechce, je jako dobrá motivace, představit si, co příjemného nás v nadcházejícím dnu čeká. Třeba potkáme zajímavé lidi, podaří se nám uzavřít dobrý obchod, nebo strávíme den jen tak podle svých představ. A to už za vstávání stojí. Nebo ne?

Cena našich životů

17. února 2016 v 20:01 | Deborah W
Známe vůbec cenu svých životů? Tahle otázka mě napadá poměrně často, když vidím, jak někteří jedinci mají tendence dávat všanc to nejcennější, co mají, svůj život. Život je křehký jako pavučina a nemůžeme si jím být vůbec jisti. Teď tu jsme, ale v příští vteřině tomu už tak být nemusí.
Je to docela nedávno, co jsem byla na jedné okresce svědkem toho, jak jakýsi "šílenec" v Dacii Duster agresívně předjížděl všechny ostatní, a to tak, že nedokázal odhadnout okamžik, kdy se zase musí "zařadit", a málem se čelně srazil s protijedoucím autem. Uvědomoval si vůbec, kolik životů ohrozil? A to jenom proto, aby byl někde o pět minut dřív, než ti ostatní. Asi si potřeboval vylepšit svoje ego a nízké sebevědomí. Dá se říct, že život takového "chudáka" nestojí za zlámanou grešli. Ale co životy těch všech ostatních kolem?
Kolem nás je vlastně spousta lidí, kteří si svého života neváží a berou jej jako samozřejmost s dovětkem, že jim se nic stát nemůže. Stačí zmínit jedince jezdící na spřáhle mezi vagóny metra nebo tramvaje, kteří již v mnoha případech tuto svou hloupost životem zaplatili. Nelze opomenout demonstrativní sebevrahy, kteří riskují svůj život, jen aby upozornili na nějakou svou trabli, která by se dala vyřešit docela jinak a normálně. K jejich smůle se ne vždy včas dostaví záchrana. Kdo svůj život riskuje a dává ho všanc, nemůže se divit, že o něj může přijít.
Jaká je ale pro změnu cena života vrahů? Ten kdo vzal úmyslně a bez slitování život někomu jinému, neměl by mít právo ani na život svůj. Připravit někoho o život je tak zásadní, neomluvitelná a neodpustitelná věc, že by za takovýto čin měl následovat absolutní trest a obava z toho, aby nedošlo k justičnímu omylu, je v takovémto případě vyloučena. Cena života zločince je nulová, protože pro celou společnost nenese žádný prospěch.
Naopak, největší cenu mají životy lidí, kteří si dokážou uvědomovat právě tu cenu a zranitelnost. Kteří žijí tak, aby neohrozili ani sebe ani ostatní, aby si života tak zvaně užívali a ne jej zneužívali. Aby nejen od života přijímali, ale uměli i dávat. Zkrátka a dobře, aby žili tak, že až budou jednou "odcházet", bude na ně vzpomínat hodně lidí, kteří tu zůstanou, protože jejich životy měli opravdu velkou cenu. Cenu, kterou nelze ničím vyčíslit, protože je neměřitelná.

Domov

11. února 2016 v 18:53 | Deborah W
Pod pojmem domov si většina z nás představí dům, nebo byt, ve kterém žije, kde tráví svůj čas, kde vnímá pocit bezpečí, kam se každý den vrací, a ve kterém spatřuje neměnnou jistotu střechy nad hlavou.
Několikrát jsem z tramvaje u jedné pražské stanice metra viděla "bezdomovce". Jednou posedával na nízké zídce spolu s dalšími lidmi bez přístřeší. Jindy se na tomtéž místě cpal bagetou. A jindy postával vedle stanice a zíral na projíždějící tramvaje a spěchající lidi. Jeho majetek tvořil vysloužilý dětský kočárek, který pravděpodobně získal při nějakém popelnicovém lovu a který byl plně naložený dalšími "úlovky". Nebylo těžké uhodnout, že jeho "domovem" je tato pražská stanice metra, kde pravděpodobně tráví většinu dnů.
Jak je vidět, pojem domova tak neznamená jen to místo, kde za sebou zavřeme dveře a okolní svět, alespoň na chvíli, přestane existovat. Ale je to i prostor, který nám nabízí alespoň, byť zdánlivou, jistotu sepjetí. Místo, kam se vracíme, protože to tam buď známe, nebo je nám tam dobře.
Domovem může být země, ze které pocházíme, město nebo vesnice, kde jsme se narodili, a teprve až potom následuje ten dům či byt.
Dá se říct, že domov je vždy spojen s něčím, co je nám příjemné, kam se rádi vracíme a tudíž pojem domova jako takový, může mít několik významů.
Samozřejmě, že je lepší mít vždy ten domov se střechou nad hlavou, než být "bezdomovcem". Ale, je patrné, že skutečný domov, tedy místo, kde se cítíme dobře a kam nás to podvědomě táhne, si nosíme každý ve svém srdci.

Baví mě žít

4. února 2016 v 18:16 | Deborah W
Baví mě žít, protože si v podstatě mohu dělat to, co chci, a nikdo mě v ničem neomezuje.
Baví mě žít, protože se mohu setkávat se zajímavými lidmi a hlupákům se vyhýbám, a ač nejhorší je srážka s blbcem, daří se mi narazit opravdu jen málokdy.
Baví mě žít, neboť to nese i stále nové zážitky, kterých se mi dostává díky poznávání nových míst, a nezatěžuji se malichernostmi.
Baví mě žít, jelikož si mohu přečíst dobré knížky a ignorovat braky, které se za dobrou literaturu snaží vydávat, ale už jejich tituly mnohdy odpuzují.
Baví mě žít, a stejně tak mě baví i moje práce, která mě naplňuje jistým přínosem, a kdyby tomu tak nebylo, určitě bych dělala něco jiného.
Baví mě žít, protože život nabízí pestrou směsici pocitů, zážitků a možností. Baví mě žít, jelikož mám ráda své blízké.
Baví mě žít, protože jsem optimistka a věřím tomu, že vše se v dobré vždy obrátí a všechno zlé je nakonec pro něco dobré.
A vlastně je mi líto těch, které žít nebaví.