Duben 2016

Nad propastí

27. dubna 2016 v 17:44 | Deborah W
Když 26.4.1986 vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu, svět se o tom dověděl o mnoho hodin, ba dnů později. Tehdejší Sovětský svaz se snažil úzkoprse zamlčovat, až bagatelizovat situaci, která se v takovém rozsahu stala v dějinách lidstva vůbec poprvé, a zrovna v zemi z bývalého socialistického bloku, kde se jakýkoliv omyl vylučuje. O to hrozivější pak byly snímky, které mohl svět spatřit. Umírající záchranáři, ať hasiči, vojáci, lékaři, nebo dobrovolníci, kteří buď na rozkaz, či sami o dobré vůli, šli likvidovat následky tragédie. Díky nedostatečnému vybavení a neznalosti, umírali do týdne na nemoc z ozáření. Ti, kteří přežili, bojovali mnohdy s nádorovými onemocněními, kterým nakonec podlehli. A ti, kdo překonali i je, si odnesli otřesné nesmazatelné vzpomínky. Místní pamětníci z okolních vesnic vzpomínají, jak se na elektrárnou blýskalo, a pak se nad krajem přehnal podivný mrak plný radioaktivity. Dech beroucí byly snímky pádu záchranářského vrtulníku, který se zřítil poté, co se ocitl při hasebních pracích nad zničeným reaktorem. Technika selhávala, záření bylo mnohonásobně překročeno. Během pár vteřin bylo všechno jinak. Městečko Pripjať, které se nachází v těsném sousedství elektrárny bylo evakuováno až po více než dvaceti čtyřech hodinách od výbuchu. Pro tamní tisíce obyvatel přijely autobusy a odvážely je pryč, definitivně, bez možnosti návratu. Černobyl a jeho okolí se změnilo v mrtvou zónu, kde vládla smrt. Pokrytečtí sovětští představitelé ale dál mlžili o tom, co se stalo. Na mnohonásobně zvýšenou radioaktivitu upozornily až severské evropské státy a teprve pak se muselo s pravdou ven. To už se ale radioaktivní mrak prohnal Evropou a přešel i přes území České republiky.
Uplynulo třicet let. Zdánlivě dlouhá doba na to, aby se vše uklidnilo a vrátilo do normálu. Havarovaný čtvrtý reaktor černobylské elektrárny má být brzy zakryt novým betonovým sarkofágem, elektrárna pracuje dál. Do okolních vesnic se dávno vrátili lidé, starousedlíci, kteří žijí s vědomím toho, že se stále pohybují na hraně života a smrti. Zvykli si. Jen městečko Pripjať je mrtvé. Mezi chátrajícími domy, kde zůstalo vše jako v okamžiku, kdy odtud lidé narychlo odešli, rostou stromy. Příroda si bere zpátky to, co jí kdysi člověk vyrval. Pripjať je děsivým mementem, připomíná snímek jakéhosi postapokalyptického filmu, ale je to bohužel skutečnost. Neměnná a nevratitelná. Už před pár lety sem začali přijíždět "turisté", tedy ti, co loví zážitky nebo senzace. Vstup do zapovězené zóny je na povolení a radioaktivita je stále vysoká, přesto to mnohé neodradí.
Co se děje uvnitř havarovaného reaktoru, byť zakonzervovaného betonem, nikdo neví. Jaderná energie je nevyzpytatelná. Štěpení radioaktivních prvků je nebezpečné a veškeré radioaktivní pokusy jsou neopatrným vypouštěním džina z láhve. Vždyť i nedávná havárie jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku ukázala, že v likvidaci atomových havárií člověk příliš nepokročil.
Lidstvo tak pomyslně stojí nad propastí, která se pod ním otevírá do nedozírné hloubky. Děsí, ale zároveň svádí. Můžeme si tisíckrát říkat, že budeme obezřetní, že se budeme přesně držet všech zásad a varování. Stačí jeden jediný chybný krok a ocitneme se na cestě, z které už není návratu.

Dost bylo snů

20. dubna 2016 v 18:30 | Deborah W

V rozdílných životních etapách míváme i různé sny. Vzpomínám si, jak se mi dnes zdají úsměvné sny, které jsem snívala v dětství. Sny, které jsem měla ve zralém věku, se mnohdy splnily, ale ne vždy přinesly kýžené očekávání. Mnohdy jsem si přála poznat určité lidi, které jsem vídala zpovzdálí. Mnohdy jsem chtěla vidět určitá místa, která jsem znala jen z médií. A mnohdy jsem snila o cestách, které se mi zdály, zase zprostředkovaně díky médiím, jako ty, na něž se musím vydat, protože nabídnou úžasný zážitek. Jaké pak to ale bylo rozčarování, ba někdy i zklamání, když sny vzaly za své a nesplnily moje očekávání. Zatímco to, o čem jsem nesnila, se nakonec ukázalo jako fantastické.

Mívala jsem asi reálné sny, protože mnohé se splnily a ty, co naplnění nedošly, se už z "rubriky" sny jaksi vytratily.

Jinak je to se sny, které se nám noc co noc zdají samovolně, a údajně se nám noc co noc něco zdá, i když ti to ráno nepamatujeme. Tyto sny k nám přicházejí odněkud z podvědomí a prý jsou odrazem něčeho, co jsme prožili, anebo nás naopak mají na něco upozornit. Existují snáře, které nabízejí výklad symbolů ve snech. Otázka je, zda se takovému výkladu dá věřit. Já myslím, že ne. Sny mají možná jakousi skrytou symboliku, ale tu nám snář, byť sebelepší, odhalit nedokáže. Možná jde spíše o jakousi hloubkovou psychoanalýzu, která nám nabízí pohled na sebe sama v určitých situacích, jež jsou v tom určitém snu navozeny.

Sny se zavřenýma očima nelze ovlivnit. Sny s otevřenýma očima ano. Můžeme snít o ledačems, a jak už jsem předeslala, buď se to naplní a splní to naše očekávání, či nikoliv.

Naše sny se budou s přibývajícím věkem měnit, jako se to děje i mně. Nakonec budeme snít o docela obyčejných, všedních, každodenních věcech, které se začaly z našich životů díky uspěchané době vytrácet a které byly dříve samozřejmostí. Dnes tak znovu nabývají na významu, ale jsou zároveň mnohdy i nedosažitelným snem.

Pokud budeme snít s otevřenýma očima, nenecháme zaniknout říši fantazie a sny, které budou díky nám její součástí, budou zároveň tvořit i věčný nekonečný příběh. Tudíž, snů není nikdy dost!

Hlavu vzhůru

13. dubna 2016 v 18:00 | Deborah W
Občas každý z nás mívá pocit, že se nás život snaží usmýkat, srazit na kolena. Některé překážky se zdají nepřekonatelné, některé problémy neřešitelné. Pokud zrovna nemáme šťastné období, doléhá na nás všechno mnohem víc a hůře to snášíme. Všiml si třeba někdo, že když se nám něco nedaří, víc ohýbáme záda, víc se díváme do země, víc se držíme tzv. při zdi? Zkrátka a dobře, víc se choulíme do sebe a tím si vytváříme jakýsi obranný mechanismus. Zdánlivě obranný. Prvotní řeč těla takto zasaženého jedince, může okolí pěkně zneužít, a k problémům, které má, se mohou navršit další. Naopak, když zažíváme pozitivní období, kráčíme všude tak říkajíc středem, naše držení je vzpřímené, kolem rtů nám hraje úsměv a v oku máme spokojenou jiskru. Jsme šťastní a domníváme se, že šťastní musí být i všichni kolem. Odvalili jsme balvan starostí a jdeme lehce ničím nezatíženi. Občas jsme ale tak zahleděni před sebe, že se přestaneme dívat nalevo, napravo a dolů. A protože úspěch se neodpouští, může se nám lehce stát, že se záhy znovu ocitneme s ohnutými zády. Pokud v tom ale budeme umět chodit, můžeme stále kráčet se zdviženou hlavou a s úsměvem na rtech, jen nesmíme zapomínat na to, kam šlapeme a že nás každý den může čekat nečekaná srážka s blbcem. Ale, hlavu vzhůru, protože řeč těla má velkou moc.

Musíš to zažít

9. dubna 2016 v 17:32 | Deborah W
V poslední době se na uličních reklamních poutačích nebo na reklamách umístěných v dopravních prostředcích objevuje:
"Proč jsme zapomněli dělat to, co máme rádi?" nebo "Najděte si práci, která Vás bude bavit!"
Dovětkem je ještě zmínka o tom, že firmy hledají zkušené zaměstnance a hodlají je i dobře zaplatit. Pro toho, kdo hledá práci, nebo pro toho, kdo je v dosavadním zaměstnání nespokojen, je to neuvěřitelný signál a pobídka k tomu, že se vlastně nemusí ničeho obávat, protože jinde na něj čekají přímo s otevřenou náručí. Inzerát, jako by vybízel k tomu, že stačí jen vybrat si firmu, kde by chtěl dotyčný pracovat, zavolat tam, a pak už jen pohodově "nakráčet" na personální oddělení, podepsat pracovní smlouvu a začít konečně dělat práci, která jej bude bavit. Zní to hezky, ale skutečnost je docela jiná. Zkuste si zavolat do Vámi vybraného podniku a říct si o práci, kterou byste chtěli dělat. Buď Vás pošlou do háje hned (ovšem v mezích slušnosti), anebo Vás pozvou na výběrové řízení. Výběrové řízení je jakási novodobá odlidštěná forma přijímání zaměstnanců do pracovního poměru. Jsou obvykle několikakolová a potencionální zaměstnavatel Vás tam zpovídá z všemožných otázek (krom těch tzv. "zakázaných"), pak Vám s naučeným úsměvem potřese rukou a sdělí, že Vám dá určitě vědět, jak jste dopadli. Ti solidní slovo splní a vyrozumí Vás o výsledku, ti druzí se Vám již neozvou. A když toto absolvujete několikrát, pak Vás počáteční euforie z toho, že vytoužená práce je na dosah, okamžitě opustí.
Zkušených zaměstnanců je mnoho, ale co když se při pracovním pohovoru dovědí, že práce, o které si mysleli, že je to ta vytoužená a na kterou by je i vzali, je například práce obchodního zástupce, který bude po telefonu obvolávat potencionální klienty, kteří ho budou většinou posílat do háje (a nejen tam), nebo práce realitního makléře, který bude přebírat nemovitosti na prodej i druhým realitkám, a aby pořídil dobrou fotku nabízeného bytu, bude jej muset před tím nejdříve sám uklidit. Tahle práce je možná pro "mladé, ambiciózní" mladé muže v oblecích, kteří před kancelářskými budovami postávají o pauze u popelníku, oslovují se vole sem vole tam, a zřejmě se domnívají, že právě teď a tady dělají kariéru, ale ne pro skutečné zkušené odborníky, kteří opravdu vědí o čem to celé je.
Musí se to zažít. Zkusit si to. Vidět. A pak třeba přijít na to, že byť by byla reklama sebelákavější, není radno jí příliš věřit. Ale aby to mělo dobrou tečku. Nakonec jistě každý najde práci, která jej baví a kterou bude dělat s dobrým pocitem. Zkrátka a dobře, musí jen zažít všechno to kolem a pak vykročit správnou nohou na správnou cestu.

Slepota

3. dubna 2016 v 9:42 | Deborah W
Zrak je zřejmě tím nejdůležitějším lidským smyslem. Díky němu můžeme poznávat okolní svět, udělat si představu, jak kdo a jak co vypadá. Pokud zrak z nějakého důvodu ztratíme, propadneme se do nekonečné tmy slepoty.
Při tom slově se mi vybaví muž nebo žena s tmavými brýlemi, slepeckou holí, někdy i vodícím psem. Zatímco "vidící" člověk se dokáže sám vyhnout překážkám, "nevidící" takové štěstí nemá. Je odkázán na hůl, psa nebo na pomoc náhodného kolemjdoucího.
Když se mi vybaví všechna ta úskalí a nástrahy, která na člověka číhají, lze před slepci jen smeknout, jak to zvládají.
Ti, kdo se jako slepí narodili, to mají možná snazší v tom, že od narození nikdy nic neviděli, nemají povědomí o tom, jaký okolní svět je a stvořili si jej pouze ve svých myšlenkách. Ti, kdo oslepli kvůli úrazu nebo nemoci, to mají o poznání těžší, protože naopak znají všechna možná nebezpečí, kterým budou muset nově čelit a navíc musí ještě tento nový stav tzv. "ustát".
Slepota paradoxně zvyšuje funkci jiných smyslů. Slepci mají lepší sluch, a jsou mnohem vnímavější, než ostatní lidé. Podle hlasu dokážou poznat, co je člověk zač. Po hmatu dokážou číst Braillovo písmo, tedy systém teček a mezer. Kde jim bylo vzato, bylo jim jinde dáno.
Dnes se pomocí laseru operuje dalekozrakost i krátkozrakost, šedý zákal a další nemoci snižující funkci oka. Lze doufat jen v to, že možná jednou se lékařům podaří odoperovat i slepotu.