Nad propastí

27. dubna 2016 v 17:44 | Deborah W
Když 26.4.1986 vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu, svět se o tom dověděl o mnoho hodin, ba dnů později. Tehdejší Sovětský svaz se snažil úzkoprse zamlčovat, až bagatelizovat situaci, která se v takovém rozsahu stala v dějinách lidstva vůbec poprvé, a zrovna v zemi z bývalého socialistického bloku, kde se jakýkoliv omyl vylučuje. O to hrozivější pak byly snímky, které mohl svět spatřit. Umírající záchranáři, ať hasiči, vojáci, lékaři, nebo dobrovolníci, kteří buď na rozkaz, či sami o dobré vůli, šli likvidovat následky tragédie. Díky nedostatečnému vybavení a neznalosti, umírali do týdne na nemoc z ozáření. Ti, kteří přežili, bojovali mnohdy s nádorovými onemocněními, kterým nakonec podlehli. A ti, kdo překonali i je, si odnesli otřesné nesmazatelné vzpomínky. Místní pamětníci z okolních vesnic vzpomínají, jak se na elektrárnou blýskalo, a pak se nad krajem přehnal podivný mrak plný radioaktivity. Dech beroucí byly snímky pádu záchranářského vrtulníku, který se zřítil poté, co se ocitl při hasebních pracích nad zničeným reaktorem. Technika selhávala, záření bylo mnohonásobně překročeno. Během pár vteřin bylo všechno jinak. Městečko Pripjať, které se nachází v těsném sousedství elektrárny bylo evakuováno až po více než dvaceti čtyřech hodinách od výbuchu. Pro tamní tisíce obyvatel přijely autobusy a odvážely je pryč, definitivně, bez možnosti návratu. Černobyl a jeho okolí se změnilo v mrtvou zónu, kde vládla smrt. Pokrytečtí sovětští představitelé ale dál mlžili o tom, co se stalo. Na mnohonásobně zvýšenou radioaktivitu upozornily až severské evropské státy a teprve pak se muselo s pravdou ven. To už se ale radioaktivní mrak prohnal Evropou a přešel i přes území České republiky.
Uplynulo třicet let. Zdánlivě dlouhá doba na to, aby se vše uklidnilo a vrátilo do normálu. Havarovaný čtvrtý reaktor černobylské elektrárny má být brzy zakryt novým betonovým sarkofágem, elektrárna pracuje dál. Do okolních vesnic se dávno vrátili lidé, starousedlíci, kteří žijí s vědomím toho, že se stále pohybují na hraně života a smrti. Zvykli si. Jen městečko Pripjať je mrtvé. Mezi chátrajícími domy, kde zůstalo vše jako v okamžiku, kdy odtud lidé narychlo odešli, rostou stromy. Příroda si bere zpátky to, co jí kdysi člověk vyrval. Pripjať je děsivým mementem, připomíná snímek jakéhosi postapokalyptického filmu, ale je to bohužel skutečnost. Neměnná a nevratitelná. Už před pár lety sem začali přijíždět "turisté", tedy ti, co loví zážitky nebo senzace. Vstup do zapovězené zóny je na povolení a radioaktivita je stále vysoká, přesto to mnohé neodradí.
Co se děje uvnitř havarovaného reaktoru, byť zakonzervovaného betonem, nikdo neví. Jaderná energie je nevyzpytatelná. Štěpení radioaktivních prvků je nebezpečné a veškeré radioaktivní pokusy jsou neopatrným vypouštěním džina z láhve. Vždyť i nedávná havárie jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku ukázala, že v likvidaci atomových havárií člověk příliš nepokročil.
Lidstvo tak pomyslně stojí nad propastí, která se pod ním otevírá do nedozírné hloubky. Děsí, ale zároveň svádí. Můžeme si tisíckrát říkat, že budeme obezřetní, že se budeme přesně držet všech zásad a varování. Stačí jeden jediný chybný krok a ocitneme se na cestě, z které už není návratu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama