Květen 2016

Minulé životy

25. května 2016 v 18:16 | Deborah W

Proč máme někdy pocit, že se v místě, kde se ocitneme, cítíme nesmírně dobře? A proč se naopak některému místu obloukem vyhýbáme, aniž bychom tam kdy před tím byli? Proč, když potkáme nějakého člověka, kterého jsme nikdy před tím neviděli, máme pocit, že jej známe odjakživa a hned s ním najdeme společnou řeč? A proč naopak, když potkáme někoho, koho zrovna tak neznáme, tak k němu cítíme averzi a odpor, aniž by nám cokoliv udělal? Nejsou to podvědomé signály toho, že jsme se s dotyčným v jiné době, v jiné podobě, již setkali a podle toho, jak na nás tehdy působil a jak jsme s ním vycházeli, nyní reagujeme? A podobné to může být i s místy a "pamětí" na ně.

Téměř všechna světová náboženství připouštějí existenci duše. Ale, co je to duše? Duše je energie, která se v nás probouzí s naším narozením, je hybnou silou během našeho života a když zemřeme, opouští opět "zapůjčené" tělo a vrací se kamsi do mezičasoprostoru a vyčkává na další vtělení. Software je vymazán, ale ne tak důkladně, aby v něm nezůstaly některé nesmazatelné informace, které lze za určitých situací a okolností vyvolat.

Vzpomínky na minulé životy lze prý vyvolat v hypnóze či při holotropním dýchání. Je to samozřejmě lákavá věc, ale zároveň i nebezpečná. Je možná mnoho věcí, které si pamatovat nemáme. Vzpomeňme si jen na svoje současné životy a kolik je v nich toho, co bychom nejraději vymazali. Pokud by se to ještě mělo promíchat se vzpomínkami z minulosti, dozajista bychom museli zešílet.

Jak je třeba možné si ale vysvětlit tento případ, který se stal. Jeden český motocyklový závodník po probuzení z kómatu, do něhož upadl po úrazu, najednou začal mluvit anglicky, aniž by se angličtinu kdy před tím učil? A není to samozřejmě ojedinělý případ.

I to, jak se chováme, zda máme rádi luxusní věci, či nám stačí docela ty obyčejné, jaká se nám líbí zvířata, jaký máme vztah k umění, jaké nosíme rádi oblečení, to vše vypovídá o nás samotných, aniž si to možná neuvědomujeme. A když se nad tím hlouběji zamyslíme, samozřejmě něco je ovlivněno výchovou a prostředím, z kterého jsme vzešli, ale je tam i spousta toho, co si vysvětlit nedokážeme.

Převážně východní náboženství mluví o karmě, což je jiné vyjádření osudu, který si neseme. Pokud si chceme karmu vylepšit, je třeba činit dobro, protože zlo, byť svedené do jedné jediné myšlenky, se k nám vrací a dopadá nakonec na nás samotné. Údajně si před novým vtělením volíme, jakou karmou chceme projít, jak odčinit staré hříchy a jak dojít blíž k nirvaně. Nelze proto určit, kolik životů musí každý prožít, ale bude to jistě jedinec od jedince.

Pokud minulé životy existují, je více než pravděpodobné, že člověk se i v dalším vtělení rodí zase jako člověk, a zvíře zase jako zvíře. Jen lze předpokládat, že lidé, kteří za svého života škodili druhým, nebo se naopak pokoušeli či dokonce uchýlili k sebevraždě, ocitnou se v novém vtělení na jednom z nejnižších sociálních stupňů lidské společnosti a vypracovat se zpátky nahoru, kde třeba kdysi byli, bude velmi zdlouhavé a obtížné. Pohrdat životem, ať druhého, nebo sebe sama, se nevyplácí.

Minulé životy se mohou samozřejmě někomu zdát úplným nesmyslem. Žijeme přece tady a teď, jsme sami sebou, ale... Kdyby tu jenom nebylo to ale. Ale i já jsem se na jednom místě, v jednom evropském městě, podotýkám, nikdy před tím jsem tam nebyla, ani jsem o něm nikdy nic nečetla, a ani neviděla žádný dokument, cítila zvláštně - dobře a spokojeně, tak jako bych se ocitla doma. Pocit, který se nedá popsat, protože takový pocit se běžně každý den nezažívá. Takže nevím, ale pokud mohu za sebe, tak já věřím, že naše energie neumírá, a po nám, blíže neurčeném čase, se vrací zpátky na Zemi.

Ten, kdo hledal nesmrtelnost, zapomněl na duši. Duše, je svým způsobem nesmrtelná. A nesmrtelnost je zároveň největším prokletím.

Je to na internetu, musí to být pravda

17. května 2016 v 18:40 | Deborah W
Sedmá velmoc - tisk, platilo donedávna a platí vlastně dodnes. Jen se tento sdělovací prostředek rozšířil o další, ba možná je jím i zastíněn. Mnohem mocnější než tisk, televize a rozhlas, je internet. Síť sítí. Zhruba před necelými dvaceti lety nás začal pomalu opanovávat, zprvu nenápadně, aby pak udeřil v plné síle. Kolik z nás si už bez něj život vůbec nedokáže představit a kdyby k němu neměl přístup, úplně by se z toho zhroutil. Tato závislost na internetu doslova mnohé zotročila. Internet je součástí chytrých telefonů a někteří jedinci jsou tak on line celý den a pokud se nemohou pár minut podívat na obrazovku, jsou nervózní a ve stresu.
Internet je studnice informací. Ale, napadlo někdy někoho, kdo na něj všechny ty informace umísťuje, krom věrohodných serverů? Mnohdy informace přidávají sami jeho uživatelé a není vůbec jisté, zda mají tyto informace ověřené a zda mají tedy potřebnou váhu. Leč, téměř všichni informacím z internetu věří. Je to na internetu, tak to musí být pravda.
Na cokoliv si vzpomenete, můžete tam najít. Internet Vám nabízí odpověď na jakoukoliv otázku, na kterou se chcete zeptat, přes široké spektrum oborů a oblastí zájmu. Některé informace jsou samozřejmě užitečné, to když se rozvije nějaká věc a je potřeba podívat se, kde se dá najít nehbližší opravář nebo prodejna. Některé informace mohou být ale nebezpečné, mnohdy doslova ohrožující. Ví třeba většina rodičů, jaké stránky navštěvují jejich nezletilé děti? Pokud svým ratolestem dovolí neomezené vysedávání u počítače a nebudou se zajímat o to, co na něm dělají, nemohou se pak vůbec divit tomu, že se dítě stane obětí pedofila nebo že jejich byt či dům vykradou zloději. Pokud si důvěřivý jedinec objedná přes internet od nedůvěryhodné společnosti stejně tak nedůvěryhodné zboží, zaplatí dopředu, a pak v hrůze zjišťuje, že naletěl "šmejdům" a neuvidí nejen zboží, ale ani peníze, je to pak možná dostatečné ponaučení proto, že ne všemu, byť je to "na internetu" se dá, a může věřit. Ponaučení, které platí ale nejen pro internet, ale i pro běžný život.
Pokud budeme internet brát jako pomocníka, který nám ve svízelné situaci "vytrhne trn z paty" a nabídne nám odpověď na naši otázku, pak proti němu nelze nic namítat. Jestli se na něm ale doslova staneme závislí a budeme skálopevně věřit všemu, co se na něm píše, pak je něco špatně a následky téhle naší "víry" si neseme jen mi sami.
Ne nadarmo se říká důvěřuj, ale prověřuj a dobrý sluha, ale zlý pán.

Zavři oči a věř

12. května 2016 v 18:31 | Deborah W
Zavřít oči znamená odpoutat se alespoň na chvíli (někdy bohužel napořád) od tohoto světa. Oči zavíráme v okamžiku, kdy se chystáme spát, ale také tehdy, když nechceme něco vidět. Může to pak obrazně znamenat, že se něčemu vyhýbáme, a proto před tím tzv. "zavíráme oči".
Když zavřeme oči, všechno kolem nás začínáme docela jinak vnímat našimi smysly. Zkusili jste si někdy například stoupnout na jednu nohu a všimnout si rozdílů mezi tím, když na ní budete stát s očima otevřenýma a naopak zavřenýma? Při otevřených očích jsme si naprosto jisti prostorem, místem, a stojíme ani se nepohneme. Když oči zavřeme, začneme najednou kolísat, stabilita je ten tam, a pokud nejsme praktikanty jógy, pak se může stát stání se zavřenýma očima na jedné noze docela problémem.
Se zavřenýma očima jsme najednou rovni slepcům a musíme věřit a naslouchat toliko jen vlastním instinktům a najednou můžeme zjistit, že nás ty instinkty mohou zklamat, že vlastně nedokážeme rozpoznat, co nám chtějí říct, a tak se dostaneme k sebepoznání, že vůbec nejsme sami se sebou v rovnováze. Mnohé východní filozofie praktikují různá duševní cvičení, kdy se jednotlivec učí být sám se sebou, naslouchat instinktům, díky smyslům se orientovat v neznámém tmavém prostoru, přestat mít z toho neuchopitelného prostoru strach, odhadnout odkud může přijít nebezpečí. Protože se všechna takováto cvičení odehrávají převážně v tichu a ústraní, může se pak praktikující jedinec vyděsit toho, že najednou nedokáže vůbec být sám se sebou o samotě, že mu ohlušující ticho nahání až panickou hrůzu. Známka toho, jak neblaze nás po stránce instinktů ovlivnila civilizace.
Zavřít oči a věřit v sebe sama a naučit se naslouchat instinktům je trochu běh na dlouhou trať, ale pokud v něco doopravdy věříme, nakonec se to vyplní, třeba i když u toho budeme mít oči zavřené, nikoliv před tím oči zavírat.

Svět, který nás obklopuje

5. května 2016 v 17:23 | Deborah W

Mění se ten svět, který nás obklopuje. Ze dne na den se mění. Dřív bejval svět, jak z růže květ..., zpíval nám známý zpěvák v jedné ze svých písní. Dnešní svět je ale jiný, než ten, do něhož jsme se narodili. A každý se vlastně narodil do jiného světa a jiný svět opustí. To, jaký je svět dneska, už nemusí zítra platit. Svět se zrychluje. Lidé se někam ženou a nevědí kam a za čím, řečeno slovy jednoho opata. Svět opanoval člověk, pasuje sám sebe na nejinteligentnější bytost. Ale jakým právem ničí přírodu a ubližuje zvířatům? Svět se řítí do záhuby. Kolik civilizací před námi už bylo na vrcholu a dnes po nich zůstali jen vykopávky zaváté pískem. Svět kolem nás už nepředstavuje tu bezpečnou oázu. Šílenci v podobě teroristů se snaží o rozložení řádu chaosem.

Svět, který nás obklopuje, vnímáme každodenně pořád stejnýma očima. Změny přijímáme tak, jak přicházejí, tu lehčeji, tu se s nimi hůře smiřujeme. Teprve po letech, když máme možnost ohlédnout se zpátky, vidíme, jakých došel svět pokroků, vynálezů, jak se změnila móda. A někdy je to pak velké zjišťující překvapení.

Svět, ve kterém žijeme a chceme žít, si vytváříme sami, a záleží tak jen na nás v jakém stavu ho předáme nebo nepředáme generacím, jež přijdou po nás. A nezapomínejme, že i po nás mohou nebo také nemusí zůstat vykopávky zaváté pískem, která možná jednou objeví nějaká vyspělejší a inteligentnější civilizace, pro kterou budeme jen blíže neurčenou vzpomínkou kdysi dávno minulého světa.