Červen 2016

Manuál pro život

22. června 2016 v 18:55 | Deborah W
Manuál pro život? Neexistuje! Kdyby existoval, byl by k nezaplacení a nejspíš by se na něj stály fronty. Většina lidí je se svým životem nespokojena. Kdo je chudý, chce být bohatý. Kdo je bohatý, chce mít moc. A kdo má moc, chtěl by zachvátit svět. To jen takový malý příklad toho, jak se může nespokojenost se životem projevovat. Touhou mít to, co nemáme a jak to udělat, abychom to měli.
V dnešní době se všichni za něčím ženou. Všímáte si, jak spolu lidé navzájem málo komunikují?
Rodina u nedělního oběda už neprobírá to, co se jednotlivým členům během týdne stalo, co zažili, s čím by potřebovali poradit. Každý při jídle zírá do svého mobilu, něco z něj třeba občas ukáže tomu druhému a tím je veškerá komunikace u konce. Stejně tak jako vychutnání si nedělního oběda. Ti lidé sedí spolu, ale zároveň spolu nejsou. Pak se nemohou divit, že se jejich vztahy rozpadají, končí u rozvodových stání a sociálních pracovníků.
Mladí lidé, kteří vidí jediný smysl svého života v kariéře, mohou být pak nemile zaskočeni, když jim meta, za kterou se "přes mrtvoly" hnali, zůstane odepřena a oni zjistí, že jim to podstatné ze života proteklo mezi prsty.
Manuál pro život by měl být možná návodem na šťastný život. A ten spočívá hlavně v tom, že se kolem sebe umíme dívat a dokážeme rozpoznat smysluplnost toho, co máme, ať už jsou to lidé, věci, zážitky. Pak můžeme být překvapeni tím, jaký poklad nám vlastně leží u nohou.
Je to jako v textu mantry "Kéž jsou všechny bytosti šťastny". Ale...
Najde se spoustu škarohlídů, kteří si začnou stěžovat, že šťastni být nemohou, protože... Protože hlavně nechtějí ve svém životě nic měnit. Kdo hledá pořád za vším nějaké ale a proč, ten nebude spokojený nikdy a ani tucet manuálů pro život by pro něj nemělo smysl. Takový člověk si prostě trpí díky své vlastní hlouposti a dobře mu tak.
Jak se ukazuje, manuál pro život si vlastně vytváříme každý sám dle rčení "každý svého štěstí strůjcem", ale protože každý z nás je svým způsobem originál, pak manuál pro život vyhovující nám, nemusí vyhovovat tomu druhému. Manuál pro život je tak skutečně nedostatkovým zbožím a zároveň k nezaplacení.

Hřebík do rakve

15. června 2016 v 17:10 | Deborah W
Hřebík do rakve nebo také poslední hřebík do rakve. Vygradovaná situace, kdy je jakási událost spouštěčem něčeho původně nechtěného. Poslední kapka do poháru, který následně přeteče. A nic už se nedá vrátit zpátky.
Může to být například odrazem toho, že něco dokážeme dlouhodobě bez mrknutí oka snášet a pak bude stačit pouho pouhá maličkost a naše trpělivost bude rázem u konce. Kdy a jak se to stane, lze jen těžko říct, protože každý je nastaven jinak a snášenlivost i trpělivost má každý zrovna tak jinak nastavenou. Někdy si ovšem takové hřebíky do pomyslné rakve zatloukáme sami.
Blíží se prázdniny, a tak spousta jedinců jistě uvažuje o cestách do zahraničí k moři. Být "IN" je dneska mezi některými lidmi cestovat do takových destinací jako je třeba Karibik, Zanzibar, Srí Lanka, Thajsko. Ale, právě tito lidé, kteří chtějí být "IN" za každou cenu, jsou ve většině případů "IN" na dluh. Půjčky si berou na kde co, aby si "koupili vstupenku" mezi movité. Tak proč si nakonec nepůjčit na dovolenou? Přes čtyčicet tisíc včetně úroků, se ve fázi příprav zdá v celku směšnou částkou. Leč, čtrnáct dnů uplyne jako voda, fotky, kterými se dotyční chlubili, se okoukají, a pak přijde tvrdá realita v podobě splácení. Placení zážitku, který dávno pominul, vyprchal a společenskou prestiž stejně nepozvedl. A tak se jedna taková dovolená může stát dluhovou pastí, která může končit i exekutorem, tedy právě oním hřebíkem do rakve.
Některé hřebíky do rakve nám zatluče život sám, ale měli bychom si dávat dobrý pozor na to, abych si hřebíky do rakve nezatloukali sami, protože jeden takový hřebík by mohl být zároveň i tím posledním.

Děti noci

8. června 2016 v 18:47 | Deborah W

Děti noci asi nemají, částečně díky sobě samým a částečně díky okolnostem, lehký život. To, co je spojeno s nocí, tudíž není dostatečně vidět, je vždy spojováno s něčím podezřelým. Nelze ovšem mluvit o dětech, které se v noci narodily, ty s nocí mají společné jenom to datum svého narození.

Jiné je to s těmi skutečnými "dětmi noci". Jak si je představit?

Puberťáci, kteří proto, aby si zvedli adrenalin, sprejují po nocích vlaky, metro, nové fasády. Dětští prostituti a prostitutky, kteří se nabízejí promiskuitním cizincům za vidinu značkového oblečení. Náctiletí feťáci, kteří obrážejí známá místa a od překupníků většinou za ukradené peníze, nakupují drogu, jež jim na chvilku dá zapomenout na svět, ve kterém žijí. Malí alkoholici, kteří někde v ústraní popíjejí nejen pivo, ale i tvrdý alkohol. Neplnoletí zlodějíčkové, kteří drze pod rouškou kamer kradou v supermarketech. Možná jen špička ledovce.

Odkud se vlastně berou?

Ze sociálně slabých rodin, kde otec nejde pro ránu daleko a matka žije ze sociálních dávek.

Ale i z nóbl rodin, které jim poskytly luxusní zázemí i tučné kapesné.

Obojí má společný základ. NELÁSKU.

V chudých rodinách na dítě nemají čas, protože musí vydělávat peníze nebo propíjet dávky po hospodách.

V bohatých rodinách na dítě nemají čas, protože musí vydělávat peníze nebo se prezentovat na nóbl recepcích.

Zdánlivě rozdílné, ale vlastně stejné.

Dítě trpí, hledá si únikové cesty. Ocitá se na šikmé ploše, řítí se někam dolů, stává se "dítětem noci". Chová se jako zvíře, které má obranu v podobě útoku nebo útěku.

Sociálka, děcák, pasťák, vězení, obvykle následují za sebou v rychlém sledu.

Je jen málo těch, kteří mají chuť přiznat si, že tudy cesta nevede. Většina zůstává žít v podivné pololidské smečce ještě podivnějších existencí, kde postupně mizí hygienické a byť i chabé, sociální návyky.

Děti noci vytváří samozřejmě společnost, rodina, sociální prostředí. Ale, společnost jim zároveň nabízí i pomocnou ruku. Co pokazila rodina, pokouší se napravit společnost v podobě státu.

Co si ale myslet o skutečných "vyvrhelech", kteří ještě zdaleka nedosáhli plnoletosti a přesto vraždí, týrají pro zábavu své vrstevníky, seniory, zvířata, ničí věci a hodnoty vytvořené jinými? Zdá se pak snížení věkové hranice trestní odpovědnosti nerelevantní? Ne! Od okamžiku, kdy dítě začne chápat, že jeho chování se neslučuje s běžnými standardy a i přes výtky, upozornění a napomenutí, v něm záměrně pokračuje, pak nemůže následovat nic jiného než trest. A námitky ochránců práv, že poté bude dítě ještě více zatvrzelejší, a co se nenaučilo "venku" naučí se v "převýchovném zařízení", vyznívají poněkud absurdně. Pokud po zločinu nepřijde trest, pak si zločinec může myslet, že se vlastně ničeho nedopustil a může své činy páchat vesele dál. Třeba dětští zloději - chytí je - musí je pustit - kradou dál.

Je smutné, že z dětí noci vyrostou obvykle nepřizpůsobiví občané zatížení svou minulostí. Začarovaný kruh. Je z něj ale úniku. Pokud jedinec sám chce a společnost nezavírá před problémem oči, ale řeší jej, pak se možná může rýsovat nějaká vidina rozuzlení.

Samozřejmě to ale neznamená, že děti noci tím přestanou existovat, a ztratí se navždycky v temnotě noci.

Spokojený život

2. června 2016 v 18:15 | Deborah W

Spokojený život, při tom spojení slov, mě napadlo tohle přirovnání.

Reklama na spokojený život vypadá asi tak, že si představíte pěkný rodinný dům, nejspíše v "satelitu", spokojenou rodinu čítající usměvavé rodiče a nejlépe dvě děti (chlapec je starší, děvče je mladší), psa (nejlépe retrívra nebo labradora), dva automobily v garáži (BMW pro něj, mercedes pro ni). To, co už vidět není, je povolání hlavy rodiny, která nejlépe zastává funkci manažera nadnárodního podniku s měsíčním platem přes jedno sto tisíc. Manželka, nejlépe blondýnka, je dobře udržovanou zelenou vdovu, která má k dispozici platební kartu s neomezeným limitem. K ruce má hospodyni, uklízečku, zahradníka, chůvu (když jsou děti ještě maličké), opatrovníka psa, zkrátka armádu personálu. Zatímco "chudák" manžel tráví v práci dny "od nevidím do nevidím", často i na služebních cestách, ona si užívá kosmetických salónů, kadeřnictví, fitek, klábosení se stejně "postiženými" kamarádkami. Děti navštěvují prestižní, samozřejmě soukromé školy, které tatínek ochotně rád platí, ať se dítko učí dobře či špatně. Ve volném čase se učí hrát golf, nebo tenis. Před vrstevníky se holedbají nejnovějšími modely mobilů, tabletů, notebooků, které za půlrok mění za jiné. Rodina tráví dovolené, jak jinak než u moře a v zimě na horách. Šťastné úsměvy, ale...

...co když se za tou fasádou spokojenosti skrývá docela něco jiného, co má vlastně právě k té spokojenosti hodně daleko? Co když hlava rodiny tráví tolik času mimo domov jenom proto, že udržuje poměr s jinou ženou? Co když se jeho "drahá polovička" může den co den ukousat nudou a utápí se v depresích z frustrujícího nenaplnění nicnedělání? Co když jejich dětičky nemají jednoho normálního kamaráda, protože ne všichni jejich vrstevníci dostávají kapesné v řádech tisíců? Co když jim navíc schází rodičovská láska a pocit, že pro rodiče něco znamenají? Co když se jen myšlenka na tu "báječně" společně strávenou dovolenou stává pro všechny noční můrou? Co když je to vlastně ve skutečnosti jenom zlatá klec, ve které je to k zadušení a která drží pohromadě jen silou vůle peněz?

Dá se tomuhle pak říkat spokojený život?

Podle mě vypadá spokojený život docela jinak!