Srpen 2016

Ztraceni v pokroku

31. srpna 2016 v 18:18 | Deborah W
Nedávno jsem v jednom lesoparku potkala matku se dvěma chlapci, ve věku asi tak deset a dvanáct let. Všichni tři měli v rukou chytré telefony, přičemž jeden z chlapců se zoufalým výrazem říkal matce, že jeho mobil stále nefunguje. "A restartoval jsi ho?" Zeptala se, aniž zvedla oči od svého displeje. Proč šli vlastně do přírody, napadlo mě, když je krom jejich telefonů nic nezajímá? Výlet, který mohl být spojen se společnými zážitky, se změnil ve stresové putování s nefunkčním mobilem. Dovedla jsem si představit to "zoufalství", nebýt chvíli on-line.
Zoufalci ztraceni v pokroku.
Telefon se dá restartovat, ale společně strávené chvíle už ne.
Ani rodinné obědy už nejsou tím, čím bývaly. U stolu sedí rodiče s dětmi. Měli by si povídat, sdílet svoje zážitky, poradit si navzájem a hlavně se dobře a v klidu najíst. Místo toho ale zírají většinou na displeje svých telefonů a sdílejí svoje zážitky s kýmkoliv jiným, jen ne se svojí rodinou. Proč se tedy nutí do přetvářky a nejdou se radši najíst každý s tím, s kým jsou on-line.
Zoufalci ztraceni v pokroku.
Ty nervy, kdyby byť u oběda, on-line nebyli.
Lze si stále více všimnout toho, jak někteří lidé začínají ztrácet pojem reálného a virtuálního světa. Taková honba pokémonů, virtuálních příšer v reálném světě. V Japonsku už takový "lovec" způsobil dopravní nehodu. Další zoufalec ztracen v pokroku.
S realitou se asi něco stalo. A je to asi něco nepěkného, když jí někteří lidé tak houfně opouštějí a utíkají do virtuality. Doba si klade vysoké nároky, vyhrávají jen ti úspěšní a tak se ti ostatní "zašívají" do virtuality, kde ač ve skutečnosti neúspěšní a neschopní (ať už z jakéhokoliv důvodu), jsou vždy, nebo téměř vždy, vítězové. Ale, je to pouze jen Pyrhovo vítězství. Takováto vítězství jsou demotivující.
Navíc, dnes zakoupený telefon, je už zítra zastaralý, dnešní software je zítra překonán novým, výkonnějším. Technika se vyvíjí a nelze rozumět všemu. Kdo to tvrdí, měl by víc zapřemýšlet sám nad sebou, proč lže sám sobě do kapsy.
Pokrok nelze zastavit. Šel a vždy půjde jen kupředu. Až ale někdo začne mít pocit, že právě něčemu přestal rozumět, pak to není ostuda, ale možná svým způsobem výhra. Možná poté přestane brát za důležitou značku a kapacitu chytrého telefonu a uvědomí si, že mnohem lepší je, dívat se kolem sebe. Mnohem víc se pak budou zase vychutnávat výlety do přírody i dobré jídlo na talíři i posezení s rodinou a setkání s přáteli.
Realita je přeci mnohem hezčí a hmatatelnější než studená virtualita.
Byla by proto škoda, abychom zůstatali ztraceni v pokroku.

První vzpomínka

27. srpna 2016 v 19:28 | Deborah W
Říká se, že naše vzpomínky si začínáme pamatovat zhruba tak od tří čtyř let věku. Na tu úplně první vzpomínku si ale nepamatuji. Možná je tam někde v mozku uložená, ale nevzpomínám si na ni.
Ale, protože všechno je jednou poprvé, tak si občas vzpomenu na svoji úplně první cestu letadlem, která pro mě byla skutečným zážitkem. Tenkrát se letělo ještě ze starého ruzyňského letiště a k letadlu se od haly jezdilo autobusem. Odbavení probíhalo obdobně, jen s tím rozdílem, že v hale bylo podstatně méně lidí, nebylo tolik bezpečnostních opatření a na palubu letadla jste si mohli vzít i pití a manikúru, což je dnes nemyslitelné. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát všechno prožívala, od nástupu do letadla až po start. Jak jsem se nadšeně dívala okénkem na krajinu dole, kterou záhy zahalily mraky. Letušky podávaly občerstvení, které bylo ještě v ceně letenky a bylo opravdu bohaté, včetně alkoholických nápojů (tedy piva a vína). Zájemci, jak z řad dospělých, tak i dětí, mohli nahlédnout do kabiny pilota, který navíc všem detailně přibližoval let. Byl to tenkrát opravdu zážitek.
Dnes, když pro mě létání ztratilo svoje kouzlo a letadlo pro mě znamená jen rychlý dopravní prostředek k přemisťování se do vzdálenějších míst, si občas na první let vzpomenu, a ta vzpomínka ve mně stále zanechává takový hřejivý pocit něčeho, co sice dávno minulo, ale přece to zanechalo nesmazatelnou stopu.

Zkusme změnit názor

20. srpna 2016 v 19:51 | Deborah W
Své názory obvykle neměním. Pokud jsem si už na něco nějaký názor utvořila, jsem o tom pevně přesvědčená, a není proto důvod to měnit.
Jediné, na co jsem názor změnila, jsou bezpečnostní kamery.
Asi všichni, nebo téměř všichni, znají slavný román spisovatele George Orwella "1984", kde zazní i věta "Velký Bratr tě sleduje".
Když se u nás po revoluci začal zavádět kamerový systém, okamžitě jsem si na ten román a na tu větu vzpomněla a musím se přiznat, že kamery, které se začaly objevovat na ulicích a domech, mi silně vadily. Proč má někdo sledovat každý Váš krok, vidět, kam jdete, co děláte? Tento můj názor dlouhodobě přetrvával a měla jsem pocit i jakéhosi omezení svobody, ale...
Dnes mám názor docela jiný. V době, kdy je bezpečnost na prvním místě, je všudypřítomnost kamer jediným prostředkem, jak alespoň částečně zamezit páchání něčeho, co se neslučuje se zákonem ani se slušným chováním. Kamery jsou dnes téměř už všudypřítomné a tak trochu se naplnil Orwellův román. Díky nim lze sledovat dění na ulicích, v obchodních centrech, na silnicích, kolem soukromých domů. Kamery mnohdy pomohly odhalit závažný trestný čin, najít hledaného člověka, odvrátit násilnosti.
V době, kdy je více než třeba dbát na to, aby byly zavčasu odhaleni ti, kdo by jakýmkoliv způsobem chtěli škodit ostatním, jsou bezpečnostní kamery nutnou nezbytností. Dokonce si myslím, že by jich mohlo být mnohde víc.
Znamená to sice jistá omezení, ale za ta léta jsem si na kamery už zvykla, vlastně je už vůbec nevnímám a beru je spíše už jako pomocníky, než otravné špehy.


Náhody neexistují

14. srpna 2016 v 16:24 | Deborah W
Mnohokrát jsem o tom přemýšlela. Existuje náhoda? Kolikrát si každý z nás řekl, byla to náhoda, že jsem potkala toho a toho člověka, že jsem přijala tu a tu práci, že jsem unikla tomu a tomu nebezpečí. V tu chvíli, když se to stane, si myslíme jaká to byla náhoda. S odstupem hodin, dnů, měsíců, ba i let, ale můžeme zjistit, že všechno se stalo přesně tak, jak se stát mělo, a že za vším stálo tak trochu naše vlastní rozhodnutí nebo okolnosti, které ovlivnit nedokážeme.
Kdysi jsem se domnívala, že některé věci se dějí opravdu jen tak, jako by náhodou. Ale právě s odstupem času jsem ujistila, že to vůbec žádná náhoda nebyla, ale že se to všechno stalo tak, jak se stát mělo a muselo. Že to tak bylo a nastalo díky okolnostem, nikoliv díky náhodě.
Na žádném místě jsem se neocitla náhodou, aniž bych se tam ocitnout nechtěla. Žádného člověka jsem nepotkala náhodou, jen díky okolnostem, neboť lidi, které bych třeba, řekněme jako by náhodou potkat chtěla, jsem nikdy nepotkala. Zkrátka, všechno je tak nějak předem dáno okolnostmi a naším vlastním rozhodnutím. My se jen přizpůsobujeme situaci, a když se něco dobře daří a vychází to, mnohdy to přičítáme náhodě, byť za tím vlastně žádná náhoda není.
Myslím tedy, že náhoda jako taková neexistuje a že za vším lze hledat jen sled souvislostí a okolností, i když to možná zní až moc pragmaticky, ba skepticky, vůči náhodě, samozřejmě.

Zobrazeno

3. srpna 2016 v 17:48 | Deborah W
V dnešní době je téměř všechno nějakým způsobem zobrazeno. Na informačních tabulích na letištích nebo na nádražích najdete zobrazeny přílety a odlety, příjezdy a odjezdy. Průmyslové kamery zobrazují prostory nákupních center, kde se pohybují lidé a někde v tichu kanceláře tento kaleidoskop sledují zaměstnanci ostrahy. Bezpečnostní kamery na ulicích, silnicích i dálnicích monitorují každý pohyb lidí i aut a zobrazují tak jedinečný pohled zaměstnancům sedícím u monitorů na nejrůznějších "velínech", kam jsou tyto obrazy přenášeny. Zobrazeny jsou jízdní řády na moderních zastávkách MHD, kdy se dozvíte, za kolik minut Vám ten který dopravní prostředek jede.
Trojrozměrnou počítačovou vizualizací si můžete zobrazit pohled na jakoukoliv krajinu na mapě kdekoliv na světě.
Díky fotografii můžete zachytit a vlastně zobrazit svůj život. A díky selfie už k tomu ani nikoho nepotřebujete. Ve stejné vteřině svůj život žijete a ve stejné vteřině jej zobrazujete. Mnozí jedinci pak v nedočkavosti hned umisťují tato zobrazení svého života na odiv ostatním na sociální sítě a mnohdy je ani nenapadne, že to nikoho ani nemusí zajímat. A nebo to naopak může zajímat osoby, kterým je lepší se v normálním životě vyhnout. Takže se zobrazováním svého života či sebe samých by se mělo zacházet stejně tak jako se svým skutečným životem, tedy s rozmyslem a opatrně.
Není zobrazení jako zobrazení. Některá zobrazení jsou poutavá jiná varovná, některá nás naplňují dobrým pocitem a z jiných nás může mrazit. Třeba z takové sinusoidy zobrazující srdeční funkci u těžce nemocného pacienta ležícího v kómatu.
To, co je zobrazeno, by mělo být ale hlavně tzv. něco říkající, k něčemu návodné, poučné, zábavné, zkrátka a dobře pozitivní. A tak mi nezbývá, než do konce prázdnin popřát všem, aby zažili jen samé hezké věci a vše pro ně bylo zobrazeno jen v pozitivních barvách.