Září 2016

Oprátka ze strachu

28. září 2016 v 16:35 | Deborah W
Většinou ti, kteří vyvolávají strach ve druhých, se bojí mnohem víc, než ti zastrašovaní. Kdyby takové jedince někdo zkoumal podrobněji, vyšlo by možná najevo, že dotyční trpí nejrůznějšími komplexy a mindráky. Největší agresoši se stali někdy v minulosti terčem posměchu, byli týráni, tzv. jejich ego bylo zadupáváno do země. A strach z toho, že by se to mohlo opakovat, v nich probudil agresívní sklony. Jenže, to je právě ona pomyslná oprátka ze strachu, do které sami strčili hlavu. Agresoři nekončívají dobře a dříve nebo později to s nimi vezme stejně špatný konec. A strach, který šířili, lépe řečeno, snažili se šířit kolem sebe, se nakonec obrátí proti nim a znovu je dohoní.
Strach - dá se říct, že je to jakási podvědomá reakce na situaci, kterou neznáme, ve které se neumíme orientovat a obranné mechanismy v těle velí buď k útoku nebo k útěku.
Máme strach ze smrti, protože je difinitivní, máme strach o své blízké, máme strach, že neobstojíme v určitých životních situacích. Přirozený strach, který do našeho života patří. Úplně normální strach.
Ale, máme taky strach z výšek a uzavřených prostor, sužuje nás plno fóbií, se kterými se každý jedinec snaží nějak vyrovnat.
Strach má velké oči. Něco na tom bude. Ten, kdo se bojí, má oči vytřeštěné, těká jimi sem a tam, potí se, tluče mu srdce, adrenalin proudí každou žilkou.
Strachu se musí čelit. Příjemné mrazení v zádech bychom měli mít jen u hororu v televizi nebo ve strašidelném zámku na pouti. Rozhodně bychom ale neměli podléhat strachu, kterým se nás někdo snaží vědomě a účelově zastrašit. Lidé, kteří tomuto strachu podlehnou, se pak obvykle stávají patolízali, poklonkovači, leštiči klid a bezpáteřnými zbabělci. Vše ve jménu strachu, hlavně o sebe, své pohodlí a blahobyt. Opět oprátka ze strachu. Když do ní takovýto ustrašený jedinec strčí hlavu, mohlo by se stát, že se může strachy oběsit.
Nebát se a nekrást. Heslo, které o něčem napovídá. Mít zkrátka pro strach uděláno.

Kdo vlastně jsem

22. září 2016 v 17:27 | Deborah W
Kdo vlastně jsem? Inu...
Neměla jsem lehký start. Moje předchůdkyně vznikla tak nějak podivně, možná i proto, že u jejího zrodu nestál porodník, ale psychiatr. Nakonec z ní byl nejeden člověk na nervy. Problémy s ní byly vlastně hned op začátku. Měla rudou barvu a na tu jsou tu dost alergičtí, pamětliví ještě dob, kdy některé věci, vazby i svazky, měly trvat na věčné časy. Ale, protože věčně netrvá nic, i její, zpočátku velká sláva, brzy pohasla. Stala se problémovou, ba problematickou. Neplnila slíbené očekávání a místo nabízených služeb, nabízela jen jednu a to ještě na omezenou dobu. Její "otec- porodník" od ní dal rychle ruce pryč a tak říkajíc se jí zřekl, co by nepohodlného dítěte. A ti, kdo chtěli její status řešit, to nakonec odskákali. Zkrátka, šlo to s ní od desíti k pěti.
Stala jsem se její nástupkyní. Vzešla jsem z nápadu a na svět se dostala celkem rychle a bez problémů. Vtrhla jsem do Vašich životů a ti, kdo nezaváhali, mě získali snadno a rychle. Jsem totiž k mání i on-line. Vyznačuji se zelenou barvou a ta je prý dobrá na oči. Neslibuji nabubřelá gesta, co všechno dokážu, a prozatím jsem se specializovala jen na jednu službu. Brzy už nadobro překonám svoji rudou předchůdkyni, jejíž čas se pomalu naplňuje a dny má sečteny. V budoucnu mě budete potřebovat, až budete chtít křižovat hlavní město křížem krážem, ať už v metru, tramvaji, autobusu, vlaku, lanovce či lodi, zkrátka tzv. "lítat po Praze".
Asi už víte. Inu...jsem Vaše Lítačka.

P.S. Tohle rozhodně není reklama na Lítačku, ale pouze článek na zadané téma.

Strážce naší doby

15. září 2016 v 20:02 | Deborah W
Každý máme svého strážného anděla. Kolik by ale těch andělů muselo být? Jisté je, že ten můj má někdy pořádnou "šichtu" a za to, že nade mnou drží ochranou ruku, mu musím poděkovat.
V každé době, už od počátku lidstva, si každý jedinec přál mít někoho, kdo nad ním bdí, chrání jeho počínání a nedopustí, aby se mu stalo něco zlého.
Ještě za dob našich babiček a prababiček se na zeď věšel obraz dětí přecházejících můstek přes rozbouřenou řeku, nad nimi se vznášel anděl s napřeženýma rukama, jako jejich strážce. Proto se možná děti dříve učily modlitbičku o andělíčkovi, který chránil jejich duši.
Anděl je bytost astrální, bájná a nelze jej dokázat. Možná si ale pod pojmem "anděla-strážce" můžeme představit i ochrannou pozitivní energii. Jakési vnuknutí, které nám našeptává, abychom se vyhnuli těm a těm místům, abych se nezdržovali ve společnosti určitých lidí, abychom nesešli tak zvaně z cesty. A když už z té cesty sejdeme a jako zázrakem unikneme nebezpečí, pak v tom vidíme ochranou ruku anděla strážce.
Nelze opomenout ani na osobního strážce a nemyslím tím světoznámý film, ale povolání, které vykonávají za tímto účelem vycvičení muži i ženy chránící určitou V.I.P. osobu. A právě tito osobní strážci by se možná mohli nominovat na strážce naší doby, protože dnes se žádný politik, dokonce už i bohatý podnikatel či umělec bez svých nebo svého osobního strážce neobejde.
Strážcem může být i náš čtyřnohý přítel, který je nejen přítulným mazlíčkem, ale i ostražitým hlídačem (hlavně velká plemena psů).
Strážci zákona razí heslo pomáhat a chránit, ale z příkladu nedávno unesených dětí, které víceméně vypátrali jejich rodiče, lze dovodit, že se moc mezi strážce naší doby neřadí.
A tak, jak se ukazuje, stejně na celé čáře jako strážce naší doby vítězí starý známý anděl. Pomáhá a chrání bez nároku na honorář, necení zuby ani nekouše, nepoužívá mikroporty ani zbraně, vše zvládá s nadhledem a lehkostí sobě vlastní, a na nikoho nezapomene.
Takže, jestli máme každý svého strážného anděla, nebo je ten anděl jen jeden a dokáže pomáhat všem, pak vem to čert. Hlavně, že je.



Strach z vlastních myšlenek

8. září 2016 v 18:45 | Deborah W
Strach můžeme mít z těch myšlenek, které se nám honí hlavou jako vzpomínky na nějakou již prožitou událost, a nebo z těch, které nás teprve k něčemu nabádají, a to "něco" není zrovna to správné a pravé.
Jestli jsme se v minulosti dopustili něčeho, co nebylo zrovna správné, pak se nám myšlenky na to vynořují v podobě špatného svědomí. Pokud tedy svědomí máme a snažíme se s tou kterou věcí vyrovnat. Kolikrát asi každému, kdo někomu vědomě či záměrně ublížil v hlavě problesklo, jaké byly asi následky jeho chování a jednání? Kolikrát si asi kladl na srdce, že se pokusí to nějak napravit, protože jinak se nemůže myšlenek na ten čin zbavit a má z nich vlastně strach, jak jej neustále pronásledují?
A nebo naopak nám nedají spát myšlenky na něco, co se chystáme provést, ale o čem víme, že to není správné a v ostatních to může vyvolat pohoršení. Někdy se opravdu můžeme polekat toho, kam až mohou naše myšlenky zajít, čeho všeho bychom byli schopni. Právě to sebepoznání v nás může vyvolat strach, na který nedokážeme přestat myslet.
Na rozdíl od těch myšlenek na minulost, se dají myšlenky "na budoucnost" ovlivnit, a my je numusíme, ba někdy nesmíme uskutečnit.
Myšlenky, které v hlavě vytváříme se nám mohou prý, ať v dobrém nebo ve zlém vrátit, podle toho, na co myslíme a čemu dáváme průchod. Takže, díky síle dobré myšlenky, se nám mohou splnit některé sny a přání. Jestli ale budeme usilovat o naplnění zla, obrátí se všechno nakonec proti nám, a pak ze svých myšlenek můžeme mít strach právem.