Říjen 2016

Svět je jen naší představou

30. října 2016 v 13:49 | Deborah W
Žijeme teď a tady. V reálném čase. Obklopuje nás svět, který je právě takový jaký je, a každý jedinec je jeho součástí. Je ale svět opravdu takový, jaký jej vidíme? Nebo je docela jiný?
Mnohdy se prý stalo, že se jakousi podivnou časovou smyčkou ocitli někteří jedinci mimo čas a prostor, dleli v jakémsi paralelním světě a když se pak vrátili zpět, svět se změnil, nebo uplynulo sposutu času.
Co když vedle světa, který vnímáme, existuje ještě jiný, paralelní, který se s tím naším za určitých okolností a zákonitostí může protnout? Teď, na přelomu října a listopadu nastává čas, kdy se spolu údajně prolíná svět živých a svět mrtvých. Keltové slavili 31. říjen jako svátek Samhain, čas kdy končí hojnost a nastává doba tmy a spánku. Křesťané pak 1. listopad uctívali svátek Všech svatých a 2. listopad jako svátek zesnulých, tzv. Dušičky. V tomto čase se údajně lze nejvíce přiblížit záhrobnímu světu a navázat kontakt s mrtvými, kteří nás opustili. Jisté je, že doba, která symbolizuje nástup tmy, v sobě nese magičnost a připomíná jakousi oponu do světa na druhé straně.
Pokud by ale existovaly tyto dva světy, živých a mrtvých, mohla by se docela dobře také prolínat minulost s budoucností. Tedy další paralelní světy.
A který z nich by byl potom ten jediný a skutečný? Samozřejmě, že ten náš. I když, kdo ví?
A tak je svět, ve kterém žijeme možná jen naší představou, kulisou. Záleží na fantazii každého z nás.

Barvy kolem nás

19. října 2016 v 18:57 | Deborah W
Podzim je v plném proudu a o barvy není nouze. Tedy o ty barvy laděné do žluta, oranžova, hněda a červena. Příroda na podzim má sice melancholický nádech, ale přece jenom je díky barevnosti přitažlivá. Když vysvitne slunce, žlutým listím ozdobené stromy, se jako by pozlatí.
Příroda mnohem víc fandí barvám, než my lidé. Když se podívám do davu, všímám si, jak v oblékání převládají tmavé barvy, černá, šedivá, hnědá, tmavě modrá. Pastelové barvy sice vidět jsou, ale velice málo. Černá barva je v našich končinách symbolem smutku. Je snad většina lidí smutných? Nebo se díky tmavým barvám snaží být tzv. "neviditelní" a splynout s davem? Oblékat se do barevných věcí, to chce odvahu a ten, kdo si na sebe vezme pastelové šaty, bude tak trochu "černou ovcí".
Barevně se v poslední době vyladila i Praha. Některé ulice zmodraly, zfialověly nebo zoranžověly parkovacími zónami, které už neumožňují parkovat přespolním, jak se jim zlíbí a jak dlouho se jim chce. Barvy v tomto případě vyvolaly vlnu nevole. Ovšem neoprávněně. Praha parkovací zóny avizovala dlouho (několik let) a převážně Středočeský kraj se mohl na situaci dávno připravit. Výkupem pozemků na svém území při okraji hlavního města, kde mohl zřídit záchytná parkoviště. Alespoň je vidět, jak se o své obyvatele Kraj stará a jak odpovědnost hází na Hlavní město.
Když už jsme u dopravy, tak i metro je barevně vyladěno. Zatím ve třech základních barvách, zelené, žluté a červené a v dohledné době snad i modré.
Vidět svět v barvách je vždycky mnohem lepší než vidět všechno jen černobíle, né-li jenom černě. Nebojme se proto barev, dávejme jim přednost před černotou, a svět bude pak určitě mnohem přívětivější.

Neboj se být svůj

13. října 2016 v 18:20 | Deborah W
Být svůj, to znamená mít odvahu. Takovýto jedinec nese svou kůži na trh. Plně si stojí za svými názory a zároveň je ochoten nést za tyto názory odpovědnost, případně i následky. A to se vším všudy. Proto je asi "svých" tak málo lidí.
Někdo vyjadřuje svůj postoj například nějakou vizuální odlištností. Nešlo si nevšimnout, kolik lidí se nechalo letos potetovat, pomalovat henou, v domnění, že mají něco, čím se liší od druhých, tudíž jsou něčím extra, tedy sví. Jenže, pro určitou skupinu lidí se to stalo módní vlnou, která jednomu každému jedinci sebrala originalitu, a tak být svůj se nekonalo. Někdo by mohl namítnout, co obraz na kůži, to originál, tudíž každý byl tak trochu svůj. Vlastně nebyl. Podlehl jen módní vlně, šel s davem, a tak šanci být svůj vlastně ztratil. Svůj by byl tehdy, pokud by na naléhání ostatních, aby se třeba tetovat dal, toto odmítl.
Být svůj, to je vždycky tak trochu jít proti tomu, co houfně dělají ostatní. Nenechat se zvyklat k něčemu, co doopravdy vnitřně nechceme, ale protože to má někdo jiný, tak bychom to měli mít taky. Být svůj to je totiž, mít hlavně svůj názor a za ním si stát.
Dnes je plno jedinců, kteří po straně nadávají na politiky, na své zaměstnavatele, na poměry, na lidi a věci, které je zkrátka štvou, ale kdyby došlo ke konfrontaci a oni by měli říct přímo do očí nenáviděnému objektu, co si o něm myslí, stáhnou se stranou a nevypadne z nich ani slovo.
Být svůj není tedy jednoduché a je to svým způsobem druh hrdinství, které se už dnes moc nenosí. Škoda. Člověk by se neměl bát chodit s rovnými zády a dívat se zpříma. Zkrátka a dobře, nebát se být svůj.

Život ve tmě

5. října 2016 v 18:31 | Deborah W
V neustálé tmě žije krtek. Pod zemí si tuneluje chodby svého království a ve "vidění" ve tmě je nepřekonatelný.
Není tma jako tma. Když nastane večer a padne tma, není to vlastně tma úplná, protože na ulicích se okamžitě rozsvítí lampy veřejného osvětlení, v bytech se stiskne vypínač a rázem je světlo, zkrátka a dobře, města i vesnice září do noci a o tmě jako takové, nemůže být řeč. Zažít naprostou tmu, kde si nevidíte na špičku nosu, lze jen v podzemí, v nějaké jeskyni, či bunkru, kam se lze podívat v rámci výletu nebo exkurse. Tma je pak opravdu černá a neprostupná. Zíráte před sebe a nevidíte nic, ani žádné to pomyslné světlo na konci tunelu. Tápete před sebou rukama, a prostor, který za světla jasně vidíte a můžete se tak vyhnout všem překážkám a nástrahám, se změní v neviditelného nepřítele, kdy si při dalším kroku můžete rozbít hlavu, nebo šlápnout do prázdna a zřítit se do hlubin.
Ve tmě lze leccos skrýt. Nejvíce trestných činů se děje právě pod rouškou tmy. Vlastně i ti největší tuneláři mají tmu rádi. Proč asi?
Když je řeč o takovéto tmě, nutno si ale uvědomit, že se z ní lze vždycky vrátit zpátky na světlo, kde všechny skryté nástrahy dostanou opět svoji podobu, a v němž budou všichni darebáci, kteří tmu využívali k nepřístojnostem, odhaleni.
Ale, je pak ještě jedna tma, kterou nejde opustit nikdy. Tma, kterou zažívají slepci. Ti, kteří se již slepí narodili, si vůbec neumějí udělat představu o tom, jak vypadá svět kolem, který my vidoucí, vnímáme každý den jako naprostou samozřejmost. Ti, kteří oslepli během svého života, jsou náhle uvrženi do tmy, ze které už mnohdy nikdy neprozřou. Svět si sice v paměti uchovali, ale tma zvítězila, a o to je to horší. Vždycky, když vidím na ulici slepce s bílou holí či vodícím psem, si říkám, jak velmi je to odvážný člověk, když vykročil do neznámého světa, kde číhá plno nástrah a nebezpečí. Život ve tmě není v tomto případě vůbec jednoduchý.
Život ve tmě může také znamenat pomyslné upadnutí do latergie, vzdání se ideálů, ocitnutí se v totalitě, zkrátka a dobře, být najednou na té temné straně. Ale, pro takovýto případ platí to, co říká Konfucius, "lépe zažehnout byť malou jiskřičku světla, než si ztěžovat na tmu".