Listopad 2016

Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 14:58 | Deborah W
Má srdce ze zlata. Zlato je drahý kov, takže srdce ze zlata, je vlastně srdce z kovu. Srdce z kovu může mít i význam, že takové srdce něco vydrží, že to není tzv. "měkké" srdce citlivého jedince, kterého všechno rozpláče. Srdce z kovu může označovat i bezcitného člověka, který naopak žádnou špetku citu nemá a jeho srdce je tak trochu kámen.
Důležité je mít srdce na pravém místě. Tedy, všichni máme srdce vlevo (jen někteří jedinci se narodili se srdcem vpravo). Pravým místem se ale v tomto smyslu nemyslí příslušnost levá nebo pravá, ale slušnost, správné cítění, ctění hodnot.
Srdce kdysi zářilo nad Pražským hradem, jako taková reklama na lásku a pravdu, které musí zvítězit nad lží a nenávistí, ale zatím mají bohužel ty dvě poslední zmiňované navrch.
Z pomocí fomiček (z plechu, a tedy vlastně z kovu) ve tvaru srdce budou mnozí brzy vykrajovat vánoční pečivo, medové perníčky. Tvar srdce má i to perníkové z pouti, to tedy z kovu není, ale forma na něj ano.
Ocelové srdce regionu bylo kdysi Kladno nebo Ostrava.
Srdce z kovu. Jak vidno, lze si pod tím pojmem představit mnoho významů, ale přesto je třeba pořád mít na paměti, že je lepší mít srdce na pravém místě než srdce z kovu.

Tabu

19. listopadu 2016 v 13:35 | Deborah W
Tabu, aneb to, co je zapovězeno. O čem se nemluví, přinejmenším pouze šeptá. Co budí pohoršení, považuje se za nepřístojné. Prostě, je to tabu.
Mnohá tabu během posledních let padla. To, o čem se dříve toliko jen šeptalo, zní teď naplno a bez skrupulí a někdy i bez uzardění. A v takovém okamžiku může ale leckoho napadnout, nebylo to tehdy, když to bylo tabu, lepší?
Jsou skutečně témata a věci, která jsou díky padnutí tabu odhalována až tak zvaně na dřeň, a protože se ta odhalení dějí stále častěji a ve stále vulgárnější a nevkusnější podobě, stávají se vlastně obtěžující a my sami se někdy ptáme, kde je až ona pomyslná hranice vkusu a únosnosti.
Žádný současný thiller se neobejde, ne bez litrů, ale bez hektolitrů krve. Bez stříleček, zničených automobilů, devastace čehokoliv. I v obyčejné komedii, u které si chcete odpočinout a zasmát se, se to neobejde bez sexu, který je předváděn mnohdy už na hranici pornografie. Je to asi tím, že současné filmy už nechtějí diváka zaujmout, poučit nebo pobavit, vyvolat témata k zamyšlení, ale chtějí jen a toliko ohromit, šokovat, vyprovokovat, ale do umělecké hodnoty mají hodně daleko. Vzpomínám, když u staré detektivky stačil jen pouho pouhý náznak a divák přesto věděl, že za zavřenými dveřmi došlo k vraždě, a nemusela být vidět ani kapka krve. Kvalitní filmy vysílají proto mnohé televizní stanice až pozdě v noci.
Tabu má mnoho podob. Jedním z nich je i šikana na školách, o které se moc nemluví, aby se neodhalovala špatná metodika a bezmocná morálka českého školství. Nejhorším příkladem takovéhoto tabu je pražská škola na Třebešíně, kde se ředitel tvářil, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Svoje osobní selhání schoval za tabu, které ale v tomto případě mělo být, a oprávněně, odhaleno v plném světle a nekompromisně řešeno.
Protipólem je pak potrestaná ředitelka, které se nedostalo zastání, ač mělo, a příslušná místa raději dala za pravdu zpovykané studentce, která tvrdila, že po ní řditelka chtěla, aby sundala z hlavy šátek, což byla lež.
Dva pohledy z mnoha.
I každý z nás si nese svoje tabu, které má podobu oné pomyslné třinácté komnaty, kam málokoho pustíme, poustíme-li tam někoho vůbec.


Ty víš kdo...

13. listopadu 2016 v 15:46 | Deborah W
Ty víš kdo... to udělal? ...má to na svědomí? ...za to může?
Je to vždycky taková otázka nabádající k udání někoho, kdo provedl něco nepatřičného nebo neslučitelného se společenským mravem. Tedy, v jedné linii případů.
V té druhé se naopak můžeme ptát. Ty víš kdo... vytvořil tu nádhernou věc? ... vymyslel ten neuvěřitelný vynález? ... riskoval pro druhé?
Pro a proti. Každé proč, které má i svoje proto.
Ty víš kdo... Tou otázkou se vlastně dožadujeme vyřčení jména někoho konkrétního, koho známe zatím jenom jako anonymního stvořitele nebo naopak ničitele. Mnohdy býváme překvapeni, když se totožnost dotyčného dozvíme, mnohdy je to tak trochu vzor pro nás samotné a jindy pro změnu odstrašující případ.



Kdyby se dějiny odehrály jinak

6. listopadu 2016 v 13:53 | Deborah W
Kdyby se dějiny odehrály jinak, možná bychom tu ani nebyli.
Kdyby světové oceány prvohor neustoupily druhohornímu oteplení, byla by možná Země planetou přesliček a plavuní.
Kdyby nevybuchl supervulkán, díky čemuž nebe ztemnělo a do atmosféry se dostal popílek, nevymřeli by druhohorní ještěři a vládli by planetě.
Kdyby na Zemi nebyl uměle vysazen člověk, běhali by tady možná ještě opice nebo neandrtálci. Evoluce je přece úsměvná a chybí v ní plno článků, než aby se jí dalo věřit.
Kdyby se neochladilo klima a zem se nepokryla sněhem, bylo by dost potravy a nevymřeli by mamuti.
Kdyby se nenarodil Ježíš, nebyl by ani ukřižován a nevzniklo by ani křesťanství, jako jedno z monoteistických náboženství. Náboženství, které během jednoho století dokázali mocní překroutit a stanovit v něm úplně jiná "pravidla hry", než byla původně myšlena.
Kdyby Římané netoužili ve válkách porazit ostatní, z jejich pohledu, barbarské národy, neprošla by možná jejich říše katarzí pádu a zničení.
Kdyby nebylo náboženství stavěno na první místo, nebyly by ani křížové výpravy, tisíce mrtvých ve jménu víry, ve jménu svaté války proti nevěřícím.
Kdyby Kolumbus neobjevil Ameriku, možná by přetrvala říše Inků a nebyla zničena španělskými nájezdníky.
Kdyby náboženští fanatici jménem inkvizice neprahli tolik po majetku a moci, nespálili by tolik nevinných, vzdělaných a oduševnělých lidí, prohlášených za čaroděje, na hranicích.
Kdyby nechtěl Napoleon opanovat Evropu, nebyly by ani války, díky kterým se dostal až do Ruska, kde jeho armáda pomrzla.
Kdyby nedošlo na mnohé vynálezy, svítilo by se ještě možná loučí a jezdilo s koňským povozem.
Kdyby jedinci i jejich stoupenci netoužili po moci, neproběhla by 1. ani 2. světová válka, totalitní režimy, ani náboženské, sociální a rasové pogromy.
Kdyby se dějiny odehrály jinak.
Jenže, žádná kdyby neexistují, všechno se děje právě tak, jak se děje a dít se má.
Kdyby si člověk pod sebou nepodřezával větev stále rychleji, mohl by tady ještě nějaký čas být, ale takhle je už jen krůček nad pomyslnou propastí zkázy této civilizace.
Kdyby se dějiny odehrály jinak a člověk nechtěl zničit sebe sama navzájem, mohlo se na planetě Zemi žít mnohem lépe a spokojeněji.
Dějiny jsou nasáklé krví válek, nenávistí, prahnutím po moci, prodejností za třicet stříbrných a to hlavně ve jménu náboženství a politiky.
Kdyby se dějiny odehrály jinak...jenže neodehrály.
Vlastně, kdyby se odehrály jinak, možná bychom tu ani nebyli. A nebo byli? Přežívají přeci jen ti nejsilnější.