Prosinec 2016

Kdybych se rozhodla jinak

29. prosince 2016 v 15:36 | Deborah W
S blížím se koncem roku má ve zvyku každý bilancovat, co se během uplynulého období povedlo, co nikoliv. Co mohlo být uděláno líp a na co je naopak lepší rychle zapomenout. V tomto bilančním období hodnotíme i svoje rozhodnutí, zda byla správná, nebo jsme měli volit jinak. Kdyby... Stejně se nakonec stane to, co se stát má. A i když budou naše rozhodnutí jakákoliv, stejně se vždycky ocitneme tam, kde se ocitnout máme, budeme dělat to, co máme dělat a pokud se za čas ohlédneme zpátky, zjistíme, že to tak mělo být.
Mockrát jsem si také řekla, kdybych se rozhodla jinak. Ale, když jsem se ohlédla zpátky, pochopila jsem, že právě to rozhodnutí, které jsem udělala, takové mělo být. Nemůžu sice říct to okřídlené "ničeho nelituji", protože na lecčems by se něco změnit dalo, ale beru si z toho alespoň ponaučení pro příště.
A tak kdybych se nerozhodla, tak jak jsem se rozhodla, žila bych možná ochuzena o některé zážitky a poznání, a to by byla škoda.
Rozhodnutí prostě přicházejí na životních křižovatkách, na kterých se každý z nás tu a tam ocitne. Abychom mohli jít dál, musíme zvolit směr a nebát se vykročit. Zda je ten směr správný a vykročili jsme správnou nohou, uvidíme až za čas.
Přeji tedy všem, aby do nového roku vykročili správnou nohou, správně se rozhodovali a za případná špatná rozhodnutí uměli nést i následky, protože není nic horšího, než když se vinu za vlastní špatné rozhodnutí snažíme házet na někoho druhého.
Tak tedy šťastný a veselý rok 2017!

A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 17:19 | Deborah W
Pochybnost. Stačí, aby jenom trochu zahlodala, zvyklala nás a už je naše rovnováha vychýlená. O čem jsme byli stoprocentně přesvědčeni, a za co bychom dali ruku do ohně, tak tomu najednou nevěříme. A stačilo málo. Aby třeba někdo začal šířit pomluvy nebo nepravdy o tom, co dobře známe, a přesto nás najednou ta stokrát opakovaná lež začne rozkládat. A my začneme podezřívat a říkat si, a co když je to pravda?
Je to možná taková sonda do nás samých. Sebepoznání. Nakolik se dokážeme nechat strhnout a nakolik dokážeme takovému pokušení odolat.
A co když je to pravda? Řekne si důvěřivý důchodce a naletí šmejdovi.
A co když je to pravda? Uvěří řečem o nevěře muže žena a podívá se do jeho mobilu.
A co když je to pravda? Zírá nevěřícně na tiket sportky výherce a nevěří a nevěří.
Pravda. Někdy se v ní může proměnit právě i ta stokrát opakovaná lež. A hranice mezi nimi je pak velmi tenká. A tak věříme buď tomu, co pravda (alespoň zdánlivě) je, nebo tomu, čemu uvěřit chceme. Je vlastně na nás, jak silní vnitřně jsme a zda se necháme nebo nenecháme zvyklat. Zda si stojíme za svým nebo sebou necháme manipulovat.
Pokud jsme o něčem vnitřně přesvědčeni, nebude snadné nás nahlodat. Natruc všem šmejdům a škarohlídům.


Zvíře v srdci člověka

15. prosince 2016 v 17:44 | Deborah W
Jak se říká, mnozí páníčkové si pořizují psa dle svého obrazu, a tak se mnohdy pes podobá páníčkovi a páníček psovi.
Dá se říct i to, že si lidé zvíře pořizují podle své povahy. A tak se pak třeba dělí na pejskaře a kočkomily, nebo na ty, co pěstují opeřence nebo exotickou zvířenu.
Domácí mazlíčci nás nadšeně vítají, když se vracíme domů, dožadují se pozornosti, když chtějí naplnit misku nebo se mazlit. Stávají se zkrátka plnohodnotnými členy rodin a když jednou skonají, je to mnohdy stejná ztráta, jako když odejde člověk.
Zvířata jsou bezelstná a vždy jednají jen díky svým instinktům. A tak, když někdy třeba někoho pokouše pes, a v poslední době je známo plno pokousání malých dětí psem, není to vina toho psa, ale člověka, který to dítě doprovází. Nechávat totiž děti ve společnosti zvířat se nevyplácí. Byť by bylo zvíře sebevstřícnější, může jej dítě ať v nevědoucí, či již vědoucí víře začít tahat za ocas, uši, či sahat do jeho očí a instinkt zvířete velí obranu - útok. A na to je vždy třeba pamatovat.
Všeobecně má člověk zvířata rád a dá se říct, že mu zpestřují život na zemi. Jen pár nevyzrálých jedinců zvířatům dokáže ubližovat. Jejich ego je tak zašlapáno do země, že se dokážou vybíjet jen na nevinném slabším tvoru. Jedním slovem se jedná o primitivy a ne nadarmo se říká, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Je tak dobře, že díky novému občanskému zákoníku už zvíře není jen věc, ale právě podle nového zákona, se za špatné zacházení s ním udílejí tresty, které by mohly být podstatně vyšší. Kdo ubližuje bezbranné němé tváři, měl by být trestán exemplárně. A to i z toho důvodu, že je v něm stejně zárodek něčeho špatného, co se později může zvrtnout i ve zločin proti druhým lidem.
Zvíře v srdci člověka. Může tím být také myšleno to, že si každý v sobě neseme nějaké zvíře, že i naše instinkty jsou někdy vyhraněny jako útok nebo útěk. Které zvíře je nám nejbližší, takoví sami jsme. Škoda jen, že někteří jedinci se jako zvířata dokážou i chovat, ovšem berou si z nich ten horší příklad, za který zvíře nemůže, ale člověk ano.

Změnilo mi život...

8. prosince 2016 v 17:41 | Deborah W
...setkání s energetickým upírem.
Ten výraz, energetický upír jsem si kdysi neuměla v reálu představit. Stokerův Dracula pil jako řádný upír krev, ale jak je to s tím energetickým?
Vedle takového člověka jsem prožila nějaký čas, jak to tak bývá. Začátek byl plný energie, ale pak jsem najednou, pozvolna, cítila postupné vyčerpávání. Jste s člověkem, kterému pořád něco vadí. Jdete na dobré jídlo do restaurace, a on řekne, že to zase žádný zázrak nebyl. Trávíte dovolenou nebo víkend na výletě a zjišťujete, že jeho to vůbec nebaví. Nadchne se, chce jet, snad se i těší, ale pak se mu nic nelíbí, není s ničím spokojený. Věčně je nespokojený i v práci, kde se cítí nedoceněně. Samá negace.
Nejdřív se to snažíte chápat. Chcete mu pomoct. Ale, pak poznáváte, jak Vás to začíná vysávat, měnit. Ty věčné nářky sama nad sebou, ale zároveň nechuť cokoliv měnit.
Jak to mohlo dopadnout? Práskla jsem za tím dveřmi! A v pravý čas. Vysátá, bez energie.
Nějakou dobu to trvalo, zase energii nabrat zpátky.
Všechny oběti pro takového ubohého člověka - sobce, jsou na nic. První signály avizující, že víc dáváte než dostáváte (nemluvím o materiální stránce věci), mají být varováním.
Mně setkání s energetickým upírem změnilo život od základů ve všech směrech. Vlastně k lepšímu. A taky k získání poznání, že zachraňovat toho, kdo se chce utopit nemá smysl. Mohl by Vás stáhnout sebou a to by byla škoda. Stejně jako toho ztraceného času.

After all this time? Po tak dlouhé době?

1. prosince 2016 v 17:47 | Deborah W
Něco lze vyřešit okamžitě. Některé věci trvají déle. A nad něčím se lze pozastavit se slovy, po tak dlouhé době? Lépe řečeno říci, to to trvalo, nebo proč to muselo trvat tak dlouho?
V této souvislosti mě napadá připomínka výstavby pražského metra, lépe řečeno linky D. Je to víc, než dvacet let, co se začalo mluvit o tom, že je potřeba "Déčko" postavit. Tedy, hlavně pro lepší obslužnost jižní části Prahy, ale také i proto, kdyby se jednou opravoval Nuselský most a byla tak vyřazena linka C, aby se tato zátěž alespoň trochu zmírnila. Během těch let se objevily studie, vizualizace stanic, jejich situování. Bylo stanoveno, že "Déčko" bude modré, doplní se tak základní škála barev. Mluvilo se o tak zvaném lehkém metru, metru bez řidiče, podpovrchovém metru. Ještě nedávno dostala slovo i veřejnost, aby mohla promluvit do podoby budoucích stanic (vlastně pouze jedné stanice). Byly vyčísleny náklady, razící štíty, Tonda a Adéla, kteří úspěšně prorazily nový úsek linky A, netrpělivě čekají v depozitu kdesi v Horních Počernicích, kdy jim zase začne šichta. Ale, ouha. Ač všechno vypadá těsně před spuštěním, je zde podstatný nedostatek, nevykoupené pozemky. A bez této opravdu podstatné vady, stavět nelze. Jedna ze "záchranných" variant mluví o tom, že by se linka D postavila z konečné, tedy z Písnice na Pankrác, bez stanic a ty by se dostavovaly postupně. Zní to strašlivě a zavání Kocourkovem. Hlavně se ale naskýtá otázka, co dělali ti, kteří měli výkupy pozemků na starost? Spali snad těch více než dvacet let na vavřínech? Byli tak neschopní? Jejich jména by měla být veřejnosti známa, hlavně té části veřejnosti, která už netrpělivě na novou linku metra čeká. Je totiž záhadno, že ani po tak dlouhé době, čítající dvacet let, se výkup nepodařil.
Obdobná situace se děje i na loni prodloužené lince metra A. Je to zhruba také dvacet let, co se objevily návrhy stanic na této lince až na pražské ruzyňské letiště (nejen tedy pouze do Motola, kde nyní končí). Leč, pak se do hry dostal návrh rychlodráhy. A tak se během let (zřejmě podle toho jaká politická klika byla na pražské radnici) měnilo to, co se bude stavět. Metro, rychlodráha. Rychlodráha, metro. Metro, rychlodráha. Léta letí a po tak dlouhé době nakonec kde nic, tu nic, ani metro ani rychlodráha.
Po tak dlouhé době? Zeptal by se jistě škarohlíd.
Po tak dlouhé době. Odpověděl by skeptik.
Po tak dlouhé době! Zní to smutně a obávám se, že definitivně.