Leden 2017

Jeden chybný krok

29. ledna 2017 v 17:28 | Deborah W
Jistě si někteří z nás pamatují na obraz, který visel na stěnách našich babiček či prababiček. Byl na něm strážný anděl, který ochranitelsky rozprostírá ruce nad dětmi, které neopatrně balancují nad propastí. Stačil by jeden chybný krok a následoval by jejich pád do hlubin. Vlastně nenásledoval, protože nad sebou mají strážného anděla. Smysl toho obrazu ale nabádá k tomu, že opatrnosti není nikdy nazbyt a že ač každý toho svého anděla strážného (snad) máme, může se stát, že jednou, až budeme balancovat nad propastí, nebude zrovna přítomen a bude stačit právě jeden ten chybný krok, který ve vteřině změní náš život.
V souvislosti právě s tím jedním chybným krokem mě napadá, že v poslední době přibývá dopravních nehod způsobených řidiči, jak osobních, tak i nákladních automobilů na železničních přejezdech. Není pomalu týdne, aby se v médiích neobjevila zpráva o tom, že vlak smetl automobil. Co vede dotyčné řidiče k tomu, že jim je obtížné počkat pár minut, než se zvednou závory, přestane svítit červená a utichne zvuková signalizace? Co k tomu, že před nechráněným přejezdem nejedou padesátkou, je-li tam bílé blikající světlo a třicítkou, je-li to přejezd zcela bez signalizace, nebo dokonce ignorují stopku? Co je vede k tomu, hrát tuto novodobou ruskou ruletu? Adrenalin? Dokazování sama sobě, že mně se nic stát nemůže, já to přece zvládám? Tahle blbá frajeřina se ale nevyplácí.
Když si takovýto jedinec s omezeným myšlením potřebuje něco dokazovat, měl by tak činit v oblasti, kde to bude mít nějaký smysl. Tady, nejen že ohrožuje sebe, ale navíc i lidi ve vlaku, který se na něj řítí, a nárazem do jeho automobilu může i vykolejit. A je pak téměř směšné, jak se takovýto "hrdina" (pokud přežije) vymlouvá na to, že přehlédl světelnou signalizaci, oslnilo ho slunce, nestihl vyjet zpoza spadlých závor.
Jeden chybný krok. Jestlipak si právě všichni ti, a musím to přímo takhle napsat, "blbí frajeři", uvědomuji, že tenhle jejich jeden chybný krok, může být zároveň i tím krokem posledním? Bohužel ale, nejen pro ně. A o to víc je to varující.

Fanatismus

21. ledna 2017 v 19:16 | Deborah W
Fanatik je schopen být zapálen pro nějakou věc a hájit ji až do krve. Pokud je to jeho vlastní zájem, můžou si ti ostatní s klidem zaťukat na čelo a myslet si něco o jeho duševním vyšinutí. Ale, rozputá-li díky svému fanatismu strhující vlnu, pak už je třeba mít se na pozoru.
Některé "ismy" zkrátka zavánějí něčím závadným.
Náboženští fanatici byli ve středověku schopni ve jménu boha zlikvidovat statisíce lidí. Lidí, kteří se něčím odlišovali. Zajímali se o vědu, o přírodu, o léčitelství, byliny. A taky asi moc nechodili ke zpovědi. Díky náboženským fanatikům a jejich fanatismu skončili svoje životy na hranicích jako čarodějové a neznabozi.
Nacismus, fašismus, komunismus. Novodobé "ismy", které poznamenaly 20. století a nechaly za sebou milióny zmařených životů. Fanatismy, v jejichž čele stála jedna vůdčí osoba diktující nekompromisně to, co je správné a co není. Osoba, která si dokázala kolem sebe vytvořit suitu "věrných", stejně zaslepených fanatiků.
Všechny fanatismy s sebou ruku v ruce vedou zkázu, zmar a zánik. Pronásledování a likvidaci těch, kteří se odlišují a nehodlají se podřídit.
Terorismus, islamismus, strašáci dnešní doby. Na hony oba zavánějící fanatismem, který má stejného jmenovatele, náboženství. Zase tedy náboženství.
Žít a nechat žít, tak zní text jedné jazzové písně, která občas zaznívá z rádií. Zamyslíme-li se nad těmi slovy, zjistíme, jaká je v nich pravda.
Žádný "ismus" nám totiž nikdy nenahradí vlastní svobodu a právo na život takový jaký chceme žít.



Síla vůle

14. ledna 2017 v 17:16 | Deborah W
Ten pocit dobře znám. Kolikrát, a jak moc se mi do něčeho něchtělo, a přece jsem to nakonec silou vůle zvládla. Bylo to většinou ve chvílích, kdy jsem vydala hodně fyzické energie a myslela si, že už neudělám ani krok, ale díky síle vůle, jsem nakonec došla k cíli.
Síla vůle mi pomohla vždycky, když jsem se měla učit něco nového. Kolikrát se mi do toho nechtělo. To nezvládnu, říkala jsem si, ale nakonec jsem se do toho pustila a výsledek byl uspokojující. Až mě to mnohdy samotnou překvapilo.
Síla vůle je vlastně takový náš vnitřní motor, který nás žene kupředu a nedovolí nám zastavit se a padnout.
Na konci sil byl už jistě někdy každý. Každý měl pocit, že dál už žádná cesta nevede, že tohle je ta pomyslná konečná, nebo přinejmenším, že bude hodně dlouho přešlapovat na místě. Ale, právě síla vůle nás vždycky přinutí se sebrat a pokračovat. Jít dál.
Sílu vůle nám nejvíce demonstrují postižení lidé, kteří jsou upoutáni na invalidní vozík, jsou nevidomí, nebo jinak postižení. Přesto se nevzdávají a hlavně právě díky síle vůle přežili nejhorší, znovu se zapojili do života a mnohdy si ani na nic neztěžují. Patří jim můj obdiv a přeji jim hodně silnou vůli pro život.

Slyšíš ten zvuk?

5. ledna 2017 v 19:11 | Deborah W
V této souvislosti jsem si vzpomněla na povodně z roku 2002. Tenkrát se přes Českou republiku převalila tisíciletá voda. Vybavuje se mi zvuk padajícího deště. Jeho bušení do parapetů, pleskání do chodníků i šelest ve větvích stromů. Následně si vzpomínám na hukot řeky. Jindy poklidná hladina se rozlila do šíře. Jezy, které obvykle téměř neznatelně hučí, najednou doslova duněly a později se přes ně převalila hladina a pohřbila je pod sebou. Ulicemi se rozléhaly sirény záchranářských aut, které křižovaly město křížem krážem. A taky sirén, které vyzývaly k evakuaci obyvatele těch částí města, které později nemilosrdně pohltila voda. Zvuk sypajícího se písku, kterým dobrovolníci plnili pytle, jež měly sloužit jako bariéry. Klapot hliníkových protipovodňových stěn, které záchranáři rychle stavěli. Směsice hlasů, křiku, pláče, štěkotu, troubení, zvonění. A pak, ticho. To, když přestalo pršet, hladina kulminovala a na vteřinu se snad zastavil svět. To ticho pak vystřídal hukot agregátů, čerpadel a vysoušečů. Utichající dunění rozběsněné řeky, mlaskání odklízeného bahna. Praskání vyhazovaného promočeného zařízení sklepů na chodníky. Svist košťat uklízecích čet.
Po dešti zase vyšlo slunce. Po povodni se zase vše vrátilo do původních kolejí. Ale, zatímco voda dokázala ničit během pár hodin, obnova zničeného trvala někdy i roky.
Přesto si i dnes dokážu vybavit, jaké to tehdy bylo. Všechny ty zvuky avizující zmar, i ty, které naopak přinášely naději a následně znamenaly nový začátek.