Únor 2017

Touha po moci

27. února 2017 v 17:01 | Deborah W
Touha po moci je pro některé jedince natolik silná, že jsou ochotni podřídit jí úplně všechno.
Kdo touží po moci, touží zároveň ovládat druhé, protože to s mocí neodmyslitelně souvisí. Pokud se nad tím lze zamyslet, touto touhou "trpí" většinou jedinci, kteří mají nějaký osobní komplex a obyčejně se jedná o komplex méněcenosti.
Jedinec, který byl jako dítě nevyhraněný, šikanovaný a upozaděný, si najednou řekne, "a teď to všem pěkně ukážu". Nejde si nevšimnout, že s touhou po moci jde ruku v ruce i majetek získaný podivným, většinou nelegálním způsobem.
Prohlédli jste si někdy kmotry, lobbisty a zbohatlíky? Všimli jste si jejich pokřivených nehezkých tváří, kde mají doslova vepsáno, jsem grázl? Všichni tihle jedinci chtějí manipulovat druhými. Poskytovat jim za peníze "dobře míněné rady", dohazovat jim "zaručeně výhodné a výnosné obchody". Za to chtějí ale nejen dobře zaplatit, ale i bezmeznou poslušnost loutky na drátkách, za které tahají.
Touha po moci musí být pro jedince, kterých by si asi za jiných okolností nikdo nevšiml a nebral je vážně, doslova opojnou drogou.
Nakonec, v poslední době se takováto touha po moci začíná ukazovat v počínajícím předvolebním boji. Výstupy některých politiků jsou ubohé, ba směšné, a mnohdy připomínají divadelní frašku. Ale, co by neudělali proto, aby u moci buď zůstali nebo se k ní dostali. Droga je to jak vidno návyková a někteří jí postižení jedinci jsou schopni opravdu udělat všechno proto, aby jí měli neustále po ruce. Chudáci.

Nejdůležitější orgán

27. února 2017 v 16:42 | Deborah W
Jak je to s tím nejdůležitějším orgánem? Srdce nebo mozek? Emoce nebo rozum?
Srdce je centrem emocí. Prostřednictvím něj se oddáváme radosti i smutku. Jednáme spontálně. Vrháme se do všeho tzv. bezhlavě. Prudce nám buší, když nějakou emoci zažíváme, a stejně tak nám do těla proudí adrenalin.
Mozek nás nutí přemýšlet, rozvažovat, posuzovat. Od něj nelze žádnou spontálnost čekat. Díky mozku tak nenaletíme, nenadchneme se pro něco nepodloženého. Zachovává nám chladnou hlavu.
Co je tedy důležitější?
Pro každého jedince asi něco jiného. Každý si musí vybrat sám.
Jsou tu ale samozřejmě i další orgány lidského těla, které mají stejně tak, každý za sebe, důležitou roli, protože všechny dohromady tvoří celek. Celek, který při absenci jednoho článku, v tomto případě orgánu, přestane správně fungovat.
Takže, který orgán je nejdůležitější? Všechny orgány jsou důležité tak nějak stejně. Každý plní svoji funkci, každý je nenahraditelný, (i když dnes lze některé nahradit transplantací).
Nelze nahradit zatím mozek. Že by on byl tedy tím nejdůležitějším?

Konec cesty

8. února 2017 v 18:30 | Deborah W
Prý je to místo, kde je soustředěno nejvíc negativní energie nejen v Praze, ale údajně i v České republice. Místo, které je opravdu na konci cesty, a to nejen té skutečné, ale i té obrazné. Jedná se o Bohnický hřbitov, též známý jako Hřbitov chovanců Ústavu pro choromyslné. Najdeme ho na konci Prahy, za Bohnicemi, v lokalitě, které se přezdívá Zámky.
Hřbitov vznikl v roce 1909. Nyní se v něm údajně nachází přes čtyřitisíce hrobů, mnohdy ve třech vrstvách nad sebou. Pohřbeni jsou tu chovanci nedaleké psychiatrické léčebny, vojáci i italští zajatci z 1. světové války, sebevrazi, zločinci. Hrob tu má údajně mít Gavrilo Princip, strůjce sarajevského atentátu na následníka trůna Ferdinanda d Este. Pohřbený je tu prý i vrah Otýlie Vranské, který ale ve skutečnosti nebyl oficiálně vypátrán. Hřbitov plnil svou funkci padesát let.
Jaké asi je takové místo s temnou pověstí?
Vypravila jsem se tam.
Musí se projet Bohnicemi a z Bohnické ulice pak uhnout do ulice U Drahaně. Tou se stoupá vzhůru a pak se zahne vlevo. Vzadu za Vámi zůstane areál Psychiatrické nemocnice Bohnice a před Vámi je cesta, na jejímž konci je Bohnický hřbitov. Asfaltka se v půlce změní v rozbředlou cestu. Po levici je rozsáhlá zahrádkářská kolonie, po pravici pole. Nedaleko odtud vede i turistická trasa značená modrou značkou.
Když jsem se tam vydala, zdálo se mi, že je to naprosto zapomenuté místo. Cestou jsem ale potkala člověka, který šel opačným směrem, tedy od hřbitova k Bohnicům, a turista to rozhodně nebyl. Ten člověk vypadal jako přízrak, "jako by vstal právě z hrobu". Měl nepřítomný prázdný pohled. Napadlo mě, že jde možná o nějakého chovance psychiatrického ústavu nebo jakéhosi bezdomovce, který "vegetoval" v některé z chatiček zahrádkářské kolonie. Ještě ve zpětném zrcátku jsem pak viděla jeho vzdalující se postavu.
Ulice, teď už cesta, U Drahaně, vede od brány ústavu přímo k bráně hřbitova, který má čtvercový půdorys a je obehnán cihlovou zdí. Samotná brána hřbitova působí tajemným a nepřístupným dojmem, což ještě umocňuje cihlová zeď.
V těsném sousedství je Psí hřbitov a na volném prostranství se tu dá zaparkovat.
Podívala jsem se sem na jaře, a ač už bylo poměrně teplo, tady byla najednou nepředstavitelná zima. Cesta, teď už pouze pro pěší, vede kolem zdi hřbitova až k vyhlídce na Vltavu, lokalitu Zámky a protější Sedlec. Posléze se mění v pěšinu, po které se dá dojít k zadní brance hřbitova. A tady je opravdu konec cesty. Dál do lesa za hřbitovem vede jen jakási neznatelná stezka.
Součástí hřbitova je zřícená kaple při zdi, pomník ze symbolem alfy a omegy a hlavně všudypřítomný břečťan. Obtáčí stromy, plazí se po cestách, po náhrobcích, které jsou téměř neviditelné. Je to tu stísněné, ponuré, smutné a hlavně tu po celou dobu, co jsem tu byla, panovala zima. Pořídila jsem fotografii zřícené kaple, ale když se podívala ve fotoaparátu na výsledek, zjistila jsem, že tam žádný obrázek není. Prý se to tu stává. Nevěřila jsem tomu, ale jak si tedy mám vysvětlit tohle. Vyfotografovat kapli se mi podařilo až na druhý pokus.
Na hřbitově se údajně scházejí satanisté, ale žádné stopy po nich nejsou viditelné. Je patrné, že ruiny kaple, zanedbané hroby, vlastně celý hřbitov by potřeboval údržbu. Zvelebit se jej snaží prý jistý pan Vítek. Tak mu lze jen držet palce, protože je to běh na dlouhou trať.
Všechny ty okolnosti, které mě provázely a kterým bych, kdybych je nezažila na vlastní kůži, nevěřila, mi říkaly, že je to opravdu hodně zvláštní místo. Vlastně jsem celou dobu měla pocit, jako když mě někdo zpovzdálí pozoruje, taková neviditelná přítomnost, něčeho nebo někoho. Pocity, které se těžko popisují. Musí se zažít.
Hřbitov, místo na konci cesty, skutečně i obrazně.
Hlavně, abych nastartovala, říkala jsem si potom, co jsem se chystala odjet. Nevím proč jsem měla najednou pocit, že dočkat se tady můžu lecčeho. Až když jsem bránu Bohnického hřbitova viděla vzdalovat se ve zpětném zrcátku, jsem cítila ulehčení. A mimochodem, dole ve městě vůbec nebyla tak hrozná zima.

Žijeme v iluzích

4. února 2017 v 19:27 | Deborah W
Dělat si o někom nebo o něčem iluze. Myslet si tedy, že je někdo nebo něco lepší, než to ve skutečnosti je. Iluze je vlastně taková krásná představa, která v nás má vyvolat pocit, že černá není zase tak docela černá.
Žít v iluzi, je žít ve světě, v jakém bychom žít chtěli, ale skutečnost je docela jiná.
Iluzi o blahobytu v nás může vyvolávat člověk oblečený od hlavy až k patě ve značkových šatech nebo majitel zánovního drahého automobilu. Ale, co když to mají dotyční na dluh? Samozřejmě, na dluh, žije dneska kde kdo, a právě díky němu může vzbuzovat onu "blahobytnou" iluzi. Ukazuje se tedy, že není všechno zlato, co se třpytí a že některý třpyt může být jen pouho pouhým pozlátkem, iluzí.
Ve spojitosti s iluzí, mě napadá vystoupení kouzelníka - iluzionisty. Ten dokáže ve svém publiku vyvolat dokonalé iluze, když nechá mizet lidi i předměty a znovu je nechá objevit se na jiném místě.
Není to vlastně celé o tom, že vidíme jen to, co chceme vidět nebo to, co máme vidět? Prostě iluze.