Březen 2017

Hrdinové dnešní doby

24. března 2017 v 19:55 | Deborah W
O skutečných hrdinech skoro nikdo neví. Vykonají určitý čin, zachrání lidský život, odvrátí nebezpečí, pohromu, objeví se tam, kde je třeba, a pak se zase vrátí do svého civilního života. Nedávají příliš najevo, že něco takového vykonali a upozornit na ně musí většinou někdo jiný. Hasiči, záchranáři, obětaví zachránci. Kolik mají na kontě zachráněných životů už ani nepočítají.
Zatímco v minulosti byl hrdinou vítězící vojevůdce, chrabrý rytíř, dnes se podoba hrdiny výrazně změnila. A stejně tak to, co považujeme za hrdinství. Zatímco dříve stačilo vyhrát bitvu, dnes se hrdinství stylizuje na jinou oblast. Převážně na oblast spojenou se záchranou lidského života.
Hrdinou se stává ten, kdo se nebojí nasadit i vlastní život, aby pomohl druhému. Hrdinství svým způsobem zavazuje. Takový člověk je mnohdy stavěn ostatním za vzor a jsou na něj tak kladeny vysoké nároky.
Nedávno měl pohřeb hasič, který zahynul při záchranné akci. Na jeho počest zněly sirény a na poslední cestě ho doprovodili i jeho kolegové. Škoda, že skuteční hrdinové tak často a brzy umírají. A ač mnohdy vzpomínka na ně mezi veřejností záhy vybledne, nejbližší nezapomenou nikdy a jejich hrdinský čin tak bude navěky zachován.
Chraňme si své hrdiny a važme si jich, protože, kdyby nebyli, možná by nás příště, až budeme v nesnázích, už neměl kdo zachránit.

Den, kdy zmizelo slunce

16. března 2017 v 18:27 | Deborah W
Ten den byl hodně zvláštní a dnes už na něj vzpomínám s jistou mírou nostalgie. Den, kdy zmizelo slunce, připadl na 11. srpen roku 1999. Tedy na rok před začátkem dalšího milénia. Slunce vyšlo stejně tak jako každé ráno, a dokonce i hezky svítilo a hřálo. Byl srpen, léto v plném proudu. Když se přiblížilo poledne, začalo se ale slunce měnit. Pomalu slábnout, halit se do stínu. Kdo si pořídil speciální brýle nebo svářečskou kuklu, mohl sledovat, jak sluneční kotouč pomalinku zahaluje stín. Šeřilo se, všechno utichalo, nefoukal vítr, zvířata, uvyklá žít v přírodě najednou zmizela, ptáci přestali zpívat, ani nehlesli. Takový podivný neznámý klid před bouří. Stín se prohluboval, víc a víc halil slunce. Říká se tomu pás totality. A pak to všechno dospělo vrcholu. Slunce se zahalilo do mraků, začalo pršet, docela liják. Najednou šero jako navečer. Trvalo to možná chvíli, možná hodinu. Pak přestalo pršet, mraky se protrhaly, ale zůstaly, a slunce se už toho dne neukázalo. Příroda se vracela pomalu zpátky do svých kolejí, ptáci začali zpívat, zvířata se oklepala, po dešti se zvedl vítr. Lidé přestali zírat na oblohu, na které už po slunci stejně nebylo ani stopy. V minulých dobách dokonce lidé věřili tomu, že nastává konec světa. Vzpomínám si na ten den úplného zatmění slunce a jsem ráda, že jsem jej mohla zažít, protože to příští bude až někdy po roce 2100.

Quo vadis

16. března 2017 v 18:10 | Deborah W
Slavný román Henryka Sienkiewicze Quo vadis, jsem kdysi přečetla doslova jedním dechem. Mistrně je zde zachycen osud prvních křesťanů, kteří se stali trnem v oku pološílenému císaši Neronovi. Řím je zde zobrazen jako místo určené k zániku díky své oplzlé prostopášnosti, poklonkování nenáviděnému Nerovi, celkovému morálnímu úpadku. S tím kontrastuje příběh lásky římského patricije a dívky přivezené do Říma jako otrokokyně z říše Lygů. Láska nad vším vítězí chtělo by se říct v závěru tohoto jedinečného díla.
Zdá se, že i náš současný svět, civilizace, stojí před svým zánikem. Vytrácejí se klasické, po staletí, budované tradice. Morálka má sestupnou tendenci. Rodina mnohdy neplní svůj pravý smysl. Jeden druhému se vzdalujeme a neumíme spolu komunikovat.
Co vlastně chceme? A po čem vlastně toužíme? Po stále nových typech chytrých telefonů? Po nejlepších modelech aut? Po dovolených v Karibiku? Možná. Ve skutečnosti ale mnozí z těch, kteří touží právě po výše jmenovaných věcech, touží po tom, aby si měli s kým popovídat, aby je někdo pohladil, nebo políbil, zkrátka, aby s někým svůj život sdíleli, a to ve skutečnosti, a ne na sociální síti.
Quo vadis?
Na všech cestách jsou křižovatky a tak není nikdy pozdě nabrat zase správný směr.

Před usnutím

2. března 2017 v 17:45 | Deborah W
Někdo usne okamžitě, jako když ho do vody hodí.
Někdo před usnutím zírá do stropu a tak zvaně počítá ovečky.
Někdo považuje spánek za nejsladší věc na světě a spí rád.
Někdo bere spánek naopak jako naprostou ztrátu času.

Před usnutím není prý dobré přecpávat se tučnými jídly, ba vůbec něco jíst.
Před usnutím se nedoporučuje ani přílišná tělesná aktivita.
Před usnutím se údajně nemá číst.
Před usnutím nemáme myslet ani na žádné ošklivé a stresující věci.

Než usneme, je zkrátka dobré naladit se na pohodovou vlnu a na ní pomalu doplout do říše spánku.
Než usneme, měli bychom myslet jen na příjemné a přínosné zážitky prožitého dne.
Než usneme, můžeme zkusit třeba i zklidňující meditaci nebo poslech relaxační hudby.
Než usneme, je důležité mít pocit bezpečí, klidu a touhy po odpočinku, který nám dodá novou energii.

Před usnutím, je pouho pouhý okamžik mezi bděním a spánkem. A je snad žádoucí, aby trbal co nejkratší dobu, I když, asi jak pro koho.