Květen 2017

Rychle, rychle, běží čas

31. května 2017 v 18:55 | Deborah W
Většinou je to vždycky úžasné ráno. Město se probouzí, začíná pomalu pulsovat, naplněné očekáváním. Doprava, ať už automobilová, nebo městská, je pro tento den z centra nemilosrdně vytlačena. Mnohé ulice jsou přehrazeny železnými bariérami, tu a tam vznikají občerstvovací stanice. Na to všechno dohlíží z výšky vrtulník, jehož hřmící vrtule je slyšet široko daleko. Traséři nasedají na motocykly a náměstí se pomalu začíná plnit lidmi. Připínají si čísla, rozcvičují se, smějí se, odhadují soupeře i svoje vlastní síly, pokukují po trofeji pro vítěze.
Výstřel odstartuje celé to nedočkavé napětí v přesně stanovenou hodinu. Tisíce nohou zadupe po dlažbě a dlouhý duhový had se rozvlní v rytmickém běhu. Stejně tak se rozběhne i čas. Do čela se brzy dostávají ti nejzdatnější. Běh mají doslova v krvi. Na jejich rodném kontinentě je ještě dnes mnohdy zvykem překonávat dlouhé vzdálenosti právě během.
Čas běží v rychlém sledu. Střídají se ulice, nábřeží, mosty, historické domy kolem. Neodmyslitelná je kulisa fandících diváků. Spásná nabídka občerstvovacích stanic.
Rychle, rychle, běží čas. Zatímco vítěz zvládá proběhnout trať za dvě hodiny a nějakou tu minutu, těm málo zdatným to trvá i hodin sedm. Vítěz se vrací na náměstí, probíhá cílovou rovinou i cílovou páskou. To vše v záři reflektorů, v zájmu novinářů, s nadšením diváků. Ten, kdo doběhne poslední, už tuto výsadu nemá.
Den se přehupuje do své druhé poloviny. Ulice se pomalu a postupně zase vrací zpátky dopravě. Uklízecí čety rychle likvidují poházené kelímky, láhve a další odpadky a večer už mnohdy není ani stopy po tom, že se odehrála tato jedinečná událost.
Maratón, který má sice pouze jednoho vítěze, ale svým způsobem jsou v něm vítězi všichni zúčastnění. A vůbec nezáleží na to, jak rychle běželi, ani jaký měli čas.

Co když je to správně?

31. května 2017 v 18:50 | Deborah W
Hoax. Falešná zpráva. Mystifikace.
Každý určitě někdy obdržel do svého e-mailu tzv. hoax, a pokud ne ten, pak alespoň zprávu představující jakési e-mailové "letadlo". Takový e-mail Vás přímo upozorňuje, ba varuje před tím, že pokud jej v omezeném časovém limitu nerozešlete dalším (nejméně deseti) adresátům a samozřejmě také i odesílateli zpět (!?), stane se Vám něco nepěkného. A naopak, pokud jej rozešlete, můžete se těšit na všechno, co si přejete a po čem toužíte. A většina těch, kdo takový e-mail obdrží, jej bez rozmyslu a ze strachu z naplnění hrozby okamžitě rozešle dalším lidem.
Taková zaslaná zpráva je samozřejmě nesmysl. Kolikrát mi už takový e-mail přišel, a přestože jsem jej smazala a už dál neposílala, nic se nestalo. Svět se točit nepřestal. Takže, je to celé spíše o tom, na kolik jsme ochotni nechat se někým jiným ovlivňovat nebo dokonce nechat se jím zastrašovat.
Někteří jedinci by mohli samozřejmě namítnout a co když je to ale správné, co když je to pravda. To třeba v případě, kdy u takového e-mailu máte uvedený zaručeně skutečný případ, který se stal, když si třeba někdo dovolil přerušit řetěz posílání a neposlat.
Chce to zdravý rozum. E-mail - letadlo rozesílá možná někdo, kdo chce získat e-mailové adresy, protože přeposílání určitě nerealizujete po jednom, ale rovnou pro všechny (tedy třeba po deseti). Získávání informací, sběr dat o lidech, je na hranici zákona. Protože přes e-mail pod záminkou nabídky (třeba i reklamy) se může takový jedinec dostat k Vašemu jménu a adrese a kdo ví čemu ještě, co mu vlastně sami, třeba i nevědomky prozradíte.
Takže, pozor na falešné a mystifikační zprávy, e-mailová "letadla", a podobné a hlavně zdravý rozum do hrsti.

Když se nikdo nedívá

31. května 2017 v 18:47 | Deborah W
Skoro vždycky se někdo dívá. Je docela problém (pokud se nacházíte mezi lidmi), vystihnout okamžik, když se nikdo nedívá. Třeba taková situace v restauraci, kdy jste se dobře najedli a teď byste potřebovali odstranit "zaseklé" kousky masa ze zubů. Samozřejmě, sáhnete po párátku, ale pokud je maso opravdu "dobře zaklíněné", pak se budete moci snažit sebevíc a nepůjde to. Budete mít akorát vztek a pocit, že se na Vás dívá celá restaurace, jak se neeticky šťouráte v zubech. Nakonec Vám to ale bude jedno a v duchu si řeknete, ať si všichni trhnou nohou.
Když dříve neexistoval kamerový systém v obchodech, a vlastně se tak "nikdo nedíval", to se to dozajista některým nenechavcům kradlo. Ono se ale krade i teď, protože oko kamerového systému není vždy bdělé a nevidí do všech zákoutí velkého obchodu.
Pokud si myslíme, že se na nás nikdo nedívá, máme chuť dělat věci, kterých se jinak vyvarujeme před druhými lidmi. Ale, je pravda, že u některých jedinců je vlastně dobře, že jsou "pod dohledem".
Pokud se budete nacházet mezi lidmi, pak bude dozajista hodně těžké najít okamžik, když se nikdo nedívá, takový pocit lze zažít jenom doma o samotě.

Hranice normálnosti

14. května 2017 v 17:14 | Deborah W
Hranice normálnosti je vymezena určitou normou. Ať už se jedná o chování, oblékání, zálibu, stavbu. Pokud někdo nebo něco takové normě, na kterou jsme zbyklí a kterou považujeme za "normální", vybočuje, začínáme se ptát, zda je to už ona pomyslná hranice, která byla překročena.
Lze si to představit na příkladu společenského večera, kde jsou všichni oblečeni v gala a objeví se tam jedinec v džínách s dírami, vytahaném svetru a teniskách. Vlastně by se tam ani objevit nemohl, protože by nejspíš nebyl dovnitř vpuštěn. Určitě to zase zvedne adrenalin spoustě jedinců, kteří se nijak neohlíží na konvence. Možná teď, když je jim to ještě tolerováno, ale až se zařadí do nějaké společenské skupiny, ve které se budou pohybovat a která (a to bude vždycky) bude diktovat nějaký dress code, pak budou nuceni se přizpůsobit. Taky samozřejmě nemusí, ale pak si třeba zavřou důležité dveře k životní šanci.
Za hranicí normálnosti je prostor, kde bychom mohli najít výstřednost, rebelanství, vzdor, chuť odlišovat se. Co je a není normální musí posoudit každý sám, ale musí přitom brát na zřetel právě ona společností nastavená pravidla. A to ať se to dotyčnému líbí nebo ne. Společnost totiž dokáže být docela nemilosrdná a pokud někdo bude vybočovat moc a hranici normálnosti překročovat víc, než je obvyklé, může to dát takovému jedinci dost razantně najevo.

Chvilka pro sebe

14. května 2017 v 16:56 | Deborah W
Každý takovou "chvilku pro sebe" tráví jinak. Urvat si chvilku pro sebe během nabitého dne, je někdy docela umění. Ale už proto, by to měl každý udělat, a urvat co může. Pokud si pro sebe nedokážeme během dne najít alespoň patnáct dvacet minut, během kterých se budeme věnovat jen sami sobě a relaxu, může se stát, že se v nás dříve nebo později může objevit tzv. syndrom vyhoření.
Důležité je, naučit se odpočívat, a během té chvilky pro sebe úplně přepínat mozek od pracovních nebo dalších povinností na něco příjemného, na svoje zájmy a záliby, které nás naplňují. Při náročných povoláních se doporučuje využít k odreagování i polední pauzu na oběd. Je to sice trochu nadnesené, protože kolik se toho dá stihnout během třiceti minut, když se chcete v klidu naobědvat. Myšleno je to ale asi právě tak, že z hlavy pouštíme pracovní povinnosti, a byť na okamžik, soustředíme myšlenky na jiné věci.
Chvilku pro sebe tráví někdo sportem, někdo četbou, tancem, vycházkami, domácími mazlíčky, kutilstvím, vařením, zahradničením a mohla bych tu jmenovat spousty dalších zálib a zájmů. Zkrátka, záleží na každém jedinci, co ho baví, těší a naplňuje.

Život v bublině

1. května 2017 v 15:17 | Deborah W
Život v bublině - život v jakémsi uzavřeném světě, kam zainteresovaný jednotlivec téměř nikoho nepouští. V této souvislosti mě napadli autisté. Ti mají údajně svůj svět, ve kterém jsou šťastni (nebo také nešťastni), kterému rozumějí jen oni sami, ale pro druhé je nepochopitelný. O autistech se mluví až v posledních zhruba dvou desítkách let. Před tím jako by ani žádní autisté neexistovali. Samozřejmě, že tito lidé existovali, ale nemluvilo se o nich. A zatímco nyní je jich až neuvěřitelně mnoho, dříve je člověk napočítal pomalu na prstě jedné ruky. Svůj život v pomyslné bublině si nevybrali na rozdíl od jiných skupin lidí.
Třeba "zelených vdov". Ty si žijí také v jakési bublině. Izolované od normálního života, za plotem noblesního domu v satelitním městečku, za dveřmi tělocvičen, salónů krásy, kaváren, obchodů. Umělého světa, ve kterém se pohybují. Mnohé z nich vykřikují, jak touží po realitě, jak by chtěly pracovat, jak... Ale kdyby skutečně došlo k tomu, aby ráno vstávaly v sedm a šly někam na osm hodin pracovat, daly by od toho brzy ruce pryč. Jim vlastně život v bublině vyhovuje. Díky movitosti svých partnerů ztratily sociální návyky běžných žen a izolovaly se do pozlátkového světa. Mnohdy nepracují ani na svých zahradách, ani neuklízí své domy, ani neopečovávají děti. Zahradníci, hospodyně, chůvy, všichni to obstarají za ně. Nezáviděníhodný život v bublině.



Hloupí lidé

1. května 2017 v 15:03 | Deborah W
Dlouho to nebylo možné, tudíž splývali s davem a nemohli se nijak odlišovat. Až se to konečně stalo skutečností a nic už jim nebrání, odlišovat se. Jistě, tohle odlišení sice stojí sáhnout do kapsy a platit, ale jim to přece nevdí. Oni na to mají a právě teď a tímto to dají najevo.
Kdo? Majitelé "protekčních" erzetek. Dovedu si živě představit, jak si zařídili značku podle svých parametrů, nesou si ji hrdě domů, nechají si ji připevnit na svého plechového miláčka a vyrazí na první jízdu. To koukáte, jakou mám značku, na tu Vy se nezmůžete. Úplně to vidím, když Vás ve stopadesáti (i více) předjíždějí na dálnici, ale...
Zapomněli na jedno, že si bohužel tuhle jejich "legrační" erzetku každý zapamatuje. No, řekněte, zapamatuje si někdo v rychlosti normální značku? Většinou ne. Ale "protekční" značku si pamatuje hodně lidí. Má totiž hodně zpřesňující název. A tak ten, kdo si vybral třeba jméno a přidal si 007 (podle Jamese Bonda a "Bondů" jezdí opravdu hodně), si neuvědomil, že si ho každý vryje do paměti. Jistě, není to na škodu, pokud by chtěl oslnit. Ale, protože tito "řidiči" si zároveň myslí, že dopravní předpisy není třeba moc dodržovat, mají tu smůlu, že pokud spáchají sebemenší přestupek, budou si je svědci mnohem více pamatovat než běžného řidiče s běžnou erzetkou.
A proč hloupí lidé? No, nevím nevím, ale tito lidé, kteří si mysleli, že se díky erzetce budou odlišovat, si na sebe ve své hlouposti spíše upletli bič a jsou k smíchu. Jako by si přímo svou hloupost vylepili na čelo.