Srpen 2017

Umění mlčet

30. srpna 2017 v 18:24 | Deborah W
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Okřídlené rčení, které symbolizuje, že by se nemělo zbytečně žvanit, a mluvit by se mělo jen tzv. k věci.
Některé ženy, ale i muži, dokážou mluvit od rána do večera. Vykecali by Vám tzv. díru do hlavy. Mluví a mluví, chrlí na Vás tisíce informací, které vesměs už beztak znáte nazpaměť, a nejsou k zastavení. Druhého skoro ani nepustí ke slovu a pokračují stále ve svém monologu. Svým jednáním Vás brzy začnou unavovat, až otravovat. Jejich chybou je to, že nedokážou odhadnout okamžik, kdy se mají již odmlčet a poskytnout také prostor k mluvení druhému.
Umění mlčet, je opravdu umění. Při každém rozhovoru je důležitý takt, a samozřejmě sem patří i umění naslouchat.
Umění mlčet se vyplatí i v situaci, kdy určitá společenská konvence nedovoluje naplno vyslovit svůj názor, protože by došlo k urážce nebo jinému trapasu. Jako zastánkyně toho, že se má říkat to, co si člověk myslí, ale musím uznat, že jsou prostě okamžiky, kdy je namístě mlčet.
Umění mlčet souvisí s diplomacií v jednání a notnou dávkou empatie. Někomu je umění mlčet dáno tzv. shůry a někdo se umění mlčet musí učit.
A tak, aby byl každý hovor dialogem, nikoli monologem a aby se mluvčí nestal otravným vykecávačem děr do hlav, k tomu je třeba nejen umění konverzace, ale i umění mlčet v pravý okamžik.

Sakra, kde je rovnost

23. srpna 2017 v 19:43 | Deborah W
Někteří jsou si "rovni" a někteří jsou si "rovnější". Rovnost bylo jedno z hesel Velké francouzské revoluce roku 1789. Rovnost mezi lidmi a společenskými třídami hlásal i docela nedávno padlý komunismus. Rovnost je ale spíše jen přáním než skutečností.
Lidé si nikdy nebyli a ani nikdy nebudou rovni. Vždycky tu byli bohatí a chudí, vzdělaní a ti intelektuálně zaostalejší, schopní a neschopní, pracovití a flákači. Asi největší "křiklouni" volající po rovnosti byli vždycky ti, kteří byli chudí, nemnoho vzdělaní, neschopní a ruce jim šly tak zvaně "dozadu". K větě, sakra, kde je rovnost, je hnala (a bude i nadále hnát) závist.
Kdo je bohatý, vzdělaný, pracovitý a schopný, je na tom vždycky líp. Tak zvaně se vypracoval nebo měl zkrátka to štěstí, že se dobře narodil. Takovýto lidé po rovnostářství nevolají. Jsou "za vodou".
Přímo vražedná kombinace je ale bohatý, nevzdělaný, schopný, flákač. Trochu to, a právem, zavání lobbismem a manipulátorstvím. Takovýto člověk navíc nebezpečně touží po moci a je ochoten tomu podřídit ledaccos.
Takže, sociálně slabí prominou, ale jejich volání po tom, proč se oni mají hůř a ti "zazobanci" stále bohatnou, jsou mnohdy jen jakýmsi plácáním prázdné slámy a ventilací závisti. Kolik takovýchto lidí je v dnešní době raději na nejrůznějších sociálních dávkách, než aby šli pracovat, a tím začali naplňovat svůj sen po úspěchu (byť malém, ale osobním, což se cení).
Nikdy neexistovala, a ani nikdy existovat nebude, rovnost mezi mužem a ženou, jak by si jistě přály feministky. Hlas přírody se ale nedá obelstít. Muž byl vždycky silnější (lovec) a žena slabší (ochránkyně ohně a domácího krku). Jejich role byly vždy dané a rozdělené a ani tady rovnost neplatí. Ženy se sice dnes v mnohém vyrovnají mužům, v některých profesích jsou dokonce i lepší, ale, copak by žena mohla celoživotně pracovat například jako horník? Nebo muž jako manikérka? Jistě, výjimky se najdou, ale je jich nemnoho.
Stejné výdobytky jako má majoritní většina by chtěla mít i jistá procentní menšina, ale ani tady není rovnost možná. A ať se jako společnost budeme tvářit sebetolerantněji, přesto to bude faleš a přetvářka, protože přírodu a její zákonitosti stejně nelze oklamat.
Zkrátka a dobře, rovnost nebyla, není ani teď, a nebude ani v budoucnu. Je to jen utopie a nelze s ní počítat, protože není možná.

Den, kdy zmizelo lidstvo

16. srpna 2017 v 17:43 | Deborah W
Ten den je možná ještě hodně daleko, ale může být už docela blízko. Vždycky, když se vychýlila pomyslná rovnováha, došlo k zániku civilizace. Kam zmizeli Atlanťané, Inkové, obyvatelé Velikonočního ostrova a mnozí další? Ve své době vždy civilizace na vrcholu, která jako by ze dne na den zanikla, a nezbylo po ní nic, než pár náznaků, nad kterými si vědci a badatelé do dnes lámou hlavy.
To by ale nebyl případ dnešního lidstava. Den, kdy zmizí lidtvo bude definitivním a posledním. Stejně, jako byl kdysi definitivním a posledním den pro dinosaury.
Lidstvo už dnes ničí samo sebe. Ignoruje zákonitosti přírody, které chce mnohdy obelstít. Neřeší věci, které by se řešit a vyřešit měly a jen je se zavřenýma očima tiše přehlíží. Bohužel, ke své škodě a zkáze.
Onen pomyslný prst na spoušti má vždy někdo mocný tohoto světa. Je ale vlastně jedno, na které straně tentokrát stojí. Stisknutí tlačítka tak jako tak znamená defitnitivní konec.
Den, kdy zmizelo lidstvo, byl vlastně den jako každý jiný. Ráno vyšlo slunce a nic nenasvědčovalo tomu, že je to den poslední. Možná proto, že to nikdo nečekal. Stalo se to najednou a nečekaně a každého to zastihlo tam, kde zrovna byl, bez varování. Vzduch jako by hořel, tlaková vlna trhala vše živé, z nebe se sypala mračna prachu, budovy se skládaly jako domečky z karet, stromy spálil plamen radiace na úhel. Smrt přicházela rychle, brala s sebou vše živé a nevynechala nic ve své důsledné důkladnosti. Oceány a vody potemněly, aby se následně vypařily. Planeta se zahalila do mračen popela. Atmosféra žhnula a pak se prudce ochladilo. Všechno bylo ztraceno, pryč. Den trval čtyřiadvacet hodin nebo možná déle, na času už nezáleželo. Nezůstalo nic, kámen na kameni, jediná rostlina, živočich, člověk. Poslední den na Zemi. Den, kdy zmizelo lidstvo.

Turisté, zajisté

16. srpna 2017 v 17:29 | Deborah W
V jihoevropských letoviscích, a nejen tam, začíná vyvstávat problém, a ten se jmenuje turisté. Historická centra tak zvaně praskají ve švech, památky jsou v obležení, sehnat ubytování není vůbec jednoduché a místním už začínají téct nervy a trpělivost je u konce. Turisté se začínají stávat nežádoucími podle hesla, čeho je moc, toho je příliš.
Města a letoviska, která ještě v uplynulých letech byla schopná a ochotná nabízet své skvosty na odiv, volají zoufale po klidu. Místní obyvatelé už se nechtějí proplétat davem turistů, kteří si přišli prohlédnout centrum. Nechtějí už poslouchat povykující hlučné cizozemce, kteří si fotí nejen památky, ale i jejich domy, né-li je samotné.
Nárůst turistiky je patrný rok od roku. Letoviska, ale i hlavní města, se stávají převážně o prázdninách vyhledávanými cílovými destinacemi. Levné letenky, solventnost, to vše hraje do karet, ovšem protipólem jsou přecpané ulice, památky i restaurace.
Místní, kteří se proti turistům začínají pomalu, ale jistě vymezovat, lze chápat. Asi málokdo by si přál, aby pod okny jeho domu, kde býval dřív klid a sem tam přešlo pár lidí, proudily bez přestání davy jako při demonstraci.
Zakázat cestování nelze. Jak se tedy s přibývajícími turisty vypořádat?
Možná je vyzvat k ohleduplnosti, zdrženlivosti a pochopení. Pokud někdo bezprostředně nemusí vybrané letovisko či město navštívit v sezóně, ať jede mimo ni. I tak zažije nepomíjivé kouzlo. Nakonec i návštěvníkům samotným přece nemůže být příjemné, když stojí dlouhé fornty na vstupy, nebo se mačkají v davu.
Turisté "snad" zajisté dostanou rozum a před tím, než někam vyrazí, si vyhodnotí všechna pro a proti, aby nejen pro ně, ale i pro tamní obyvatele, nebyla jejich návštěva noční můrou, ale příjemnou vzpomínkou.

Poslední zrnko

14. srpna 2017 v 18:15 | Deborah W
Nevím, proč se mi vybavuje název filmu "Poslední propadne peklu", kde šlo o to, že pokud určitou věc nedokáže její majitel už dál prodat (vždy musí za nižší cenu, než za jakou koupil), prorože mince nižší hodnoty už neexistuje, propadne peklu.
Vždycky je ale něco nebo někdo poslední. Poslední byla večeře Páně. Poslední prázdniny jsou před tím, než nastoupíte do zaměstnání. Poslední den svobody zažijete před tím, než se den na to vdáte nebo oženíte. Poslední den v práci nastane před Vaším odchodem do důchodu. A jednou prožijete i svůj poslední den před tím, než zemřete.
Poslední zrnko je jakousi paralelou toho všeho. Poslední kapkou do poháru, který následně přeteče. Poslední zrnko, které doplní pomíjivý obraz mandaly.

Z pohledu malého človíčka

14. srpna 2017 v 18:09 | Deborah W
Park, který je "velký jako dlaň", se mi jako malé holce zdál obrovský.
Být malým človíčkem, dítětem, které teprve poznává svět, to zažil úplně každý z nás. A určitě tak každý zažil ten pocit malosti, kdy se mu okolní věci zdály neuvěřitelně velké a někdy i trochu nahánějící strach. Teď s odstupem času se tomu jistě smějeme a vlastně si na to už ani pořádně nepamatujeme.
Vybavují se mi zvídavé pohledy malých dětí, které mnohdy něco nebo někoho upřeně pozorují, a se zájmem si prohlíží.
Jenže, malým človíčkem nemusí být jenom dítě, ale kupříkladu dospělý člověk, který trpí poruchou růstu a navždycky zůstává "trpaslíkem".
Děti časem vyrostou, ale lidé, kteří zůstanou navždycky malými, se musí vypořádat s řadou nástrah a překážek. Třeba taková chůze do schodů, jízda v MHD, či v automobilu, co je pro nás naprostá samozřejmost, může být pro tyto jedince stresující záležitostí. Představa, že kolem chodí lidé vysocí kolem metru sedmdesáti, když malý človíček má jen něco maličko přes metr, to pro něj zrovna ta nejlepší představa není a na sebevědomí to moc nepřidá. Malí človíčkové to nemají jednoduché, ale přesto je vidět, že se většina z nich tomuto handicapu nepoddává a snaží se žít naplno.

Léto budiž pochváleno

2. srpna 2017 v 19:40 | Deborah W
Tropické teploty posledních dnů atakovaly čtyřicítku na slunci. Ulice měst jsou rozpálené a žhnou jako tavičská pec. Koupaliště jsou v obležení. Přesto, je zase spousta těch, kteří si ztěžují slovy "to jsou hrozná vedra". Ale, ruku na srdce, až uhodí desetistupňové mrazy, budou si pro změnu na "hroznou zimu" ztěžovat stejní nebo podobní škarohlíci. Teploty jsou sice možná o pár stupňů vyšší, než bývaly kdysy, ale to "kdysy" je už tak dávno, možná už čtvrt století.
Léto má svoje výhody, nejen tím, že se ráno dřív rozednívá a večer později stmívá, ale i tím, že na sebe nemusíme oblékat několik vrstev šatů jako v zimě. Čas se dá trávit nejlépe u vody nebo v přírodě (pokud to čas dovolí) a nesvazuje nás strach z prochladnutí, ani během letních nocí. Lze namítnout, že lidé trpící nejrůznějšími zdravotními potížemi ve vedru trpí, ale tito lidé trpí i v zimě.
Optimální teploty jsou podle mnohých mezi 10 - 25 stupni. Jenže další skupina jedinců bude preferovat teploty nad 25 stupňů a jiná třeba pod 10 stupňů.
Ať tak či tak, léto je ideální čas pro dovolené, výlety, posezení, užívání si cest, zážitků a neopakovatelných okamžiků. Právě i v létě jsou dvouměsíční školní prázdniny. S létem se prostě zžíváme tak nějak líp. (Milovníci zimy prominou). A ač někteří na léto nadávají, já na něj nedám dopustit a plně se ztotožňuji se rčením "léto budiž pochváleno".

Kdybych tak mohla změnit svůj život

2. srpna 2017 v 19:27 | Deborah W
Změnit svůj život. Nakonec, změnit život může každý doslova ze dne na den. Také jsem pár takových rozhodnutí udělala a změnila to, v čem už nešlo pokračovat. A musím říct, že vše se po čase změnilo k lepšímu. Každá změna totiž souvisí s naším vlastním rozhodnutím. Můžeme si tisíckrát říkat, že něco chceme, ale pokud pro to nic neuděláme, nestane se to. Pokud jsem něco chtěla, co s životní změnou souviselo, pak to bylo obvykle něco za něco, protože nic není zadarmo a za všechno se musí zaplatit. Teď samozřejmě nemyslím platbu penězi, ale alegorii toho, že pokud něco získáme, obvykle něco musíme obětovat. Jestli jsem byla ochotna, a jak moc, tuhle cenu akceptovat, jsem poznala až za čas, kdy jsem se s životní změnou tzv. zžila.
Teď už vím, že svůj život můžeme kdykoliv změnit a "kdyby" je jenom zbrzďující slůvko naší pohodlnosti. Ona totiž ta změna může znamenat i to, že aby bylo lépe, musí být chvíli hůř. Že pro tu změnu musíme něco udělat a víc se snažit, a nemyslet si, že nám něco zadarmo spadne do klína.
Pár věcí v životě jsem změnila a prozatím si neztěžuji, protože to byla změna k lepšímu. A všem, kdo s něčím nejsou spokojeni a věčně si v duchu říkají "kdybych tak mohl(a) změnit svůj život", radím, seberte odvahu, změňte to a bude se Vám žít líp.