Říjen 2017

Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:55 | Deborah W
Známe se opravdu tak dobře, že nás nemůže nikdy nic překvapit? Kolik osob se v nás vlastně skrývá? A kdy a za jakých okolností jim dovolíme, aby se projevily? Nemáme pak strach sami ze sebe, čeho všeho bychom byli schopni? Nevyděsí nás tak trochu to, jak vlastně málo toho o sobě víme, než.....
Každá "krajní" situace nás prověří. Můžeme si tisíckrát dopředu říkat, jak bychom se v té či oné chvíli zachovali, ale když skutečně nastane, je všechno jinak. Co si představujeme, že budeme řešit s tak zvaně chladnou hlavou, nás může rozlítit doběla a vyvolá v nás spouštěcí mechanismy agrese. Překvapí nás to, ba vyděsí, protože jsme s ničím takovým nepočítali. Je to však jen prapůvodní pud, kterým se dosud řídí zvířata. Buď zaútočit nebo utéct. Nic jiného neexistuje.
Zatímco některé věci budeme řešit určitým způsobem, naše druhé já nás strhává úplně k něčemu jinému. Máme mu podlehnout nebo odolat?
Často si myslíme, jak jsme vnitřně silní a kolik toho vydržíme a pak se sesypeme z úplné banality. A naopak událost, která v nás budí úzkost a obavy, zvládneme s naprostým přehledem a klidem.
Četla jsem pár článků o lidech, kteří se na několik dnů nechávali zavřít do naprosté tmy. Všichni shodně tvrdili, že se díky tomu o sobě leccos dověděli a poté byli vnitřně silnější a vyrovnanější. Poprali se se svými vnitřními strachy.
Neustále obklopeni lidmi nebo technickými výdobytky doby nejsme vlastně nikdy sami. A když to náhodou nastane, dostaneme strach. Pokud ale nedokážeme porozumět sami sobě, nedokážeme porozumět ani druhým. Proto se možná rozpadá tolik vztahů.
Být pouze sami se sebou se vlastně tak trochu bojíme. Mohli bychom se totiž o sobě dozvědět věci, které si nechceme přiznat a které v nás vyvolávají strach ze sebe sama. Jenže, nic není horší, než sebe sama obelhávat.

Mám tě ráda, ale...

23. října 2017 v 18:06 | Deborah W
Zní to tak trochu jako heslo pro zlatokopky, které za to, že jim jejich, záměrně vybraný, movitý partner, bude sypat tučné "prebendy", ho budou mít rády. Láska s podmínkou není ale láskou, ale docela obyčejnou prostitucí, kdy je zase jenom něco za něco.
Mít někoho rád, k tomu nemají a nemusí být žádná ale... Buď máme někoho rádi a přijímáme jej bez výhrad i s jeho chybami a jsme ochotni být s ním v tzv. dobrém i zlém, nebo jenom chladně kalkulujeme, co pro nás, že jej budeme mít rádi, vyplyne za zisk.
Vždycky se docela bavím, když vidím, jak dvacetileté holky navazují vztahy s čtyřiceti a výše letými pány, a tvrdí, jak je milují. Do očí je to bijící hlavně v showbusinessu nebo sportu. Napadá mě otázka, zda by je opravdu tak milovaly, kdyby dotyčný pán nebyl movitý a neměl lukrativní zaměstnání, ale byl třeba horníkem nebo dělníkem v továrně. To by asi láska roztála stejně tak rychle jako jarní sníh.
Takže, pokud máte někoho doopravdy bez výhrad a postranních úmyslů rádi, dávejte mu to často najevo, a máte-li to štěstí, že i on má rád stejně tak opravdicky Vás, važte si toho.
Láska jako taková je vzácná a je třeba jí opečovávat, protože bez ní by bylo na světě smutno.

Stín za oknem

23. října 2017 v 17:52 | Deborah W
Podzim je nostalgické oébdobí. Během některých dnů ještě pěkně hřeje slunce a tím nám vrací vzpomínky na léto, ale během jiných dnů nás přinutí navléknout na sebe již skoro zimní oblečení. Listí stromů získává žlutou, oranžovou a červenou barvu a tiše se snáší k zemi, kde tvoří barevný koberec. Časté jsou mlhy, které zahalují krajinu neprůhledným závojem. Slunce se začíná víc a víc sklánět k obzoru. Dny se zkracují a noci prodlužují. A tak díky hře paprsků slunce a padajícím listům tančí za oknem stíny, které se s nadcházejícím obdobím budou jen prolužovat.

Vůle žít

7. října 2017 v 18:24 | Deborah W
Vůle žít je nejzákladnější prapůvodní lidsku vůlí. Pud sebezáchovy. Vůli žít mají jistě všichni nemocní, kteří bojují o život se všemi možnými zákeřnými chorobami i následky havárií. A jestli přižijí, přistupují pak k životu mnohem pokorněji. Nelze proto chápat sebevraha, který vyleze na zábradlí vysokého mostu, na ochoz výškové budovy, na parapet okna a zírá do hlubiny pod sebou. Je to demonstrativní sebevrah, který chce aby se kolem něj rozehrálo "divadlo", kdy ho bude přemlouvat psycholog, dorazí záchranka, hasiči i policie, tedy všechny složky záchranného systému. A on si obrazně užije svých pět minut slávy, protože i jeho vůlí je vlastně žít. Kdyby nebylo, skočí okamžitě a nebude kolem sebe rozpoutávat tolik pozornosti. Zatímco záchranáři by zatím mohli zachránit někoho, kdo to opravdu potřebuje a v ohrožení života se ocitl ne vlastní vinou. O vůli žít lze ale někdy pochybovat u řidičů Škod Octávek, Škod Superbů, Škod Rapidů a Audin, kteří svou riskantní jízdou na silnicích a dálnicích předvádějí nejen své namachrované, ovšem jinak hodně nízké, ego a blbé frajerství. Ohrožují nejen sebe, ale hlavně, a především ty druhé, kteří na rozdíl od nich vůli žít mají.