Listopad 2017

Chci být víc než...

30. listopadu 2017 v 18:13 | Deborah W
Motivace. Tu si lze za tímto souslovím představit. Touha být lepší než rodič, sourozenec, kamarád, obdivovaná osoba. Zkrátka, touha něco dokázat, vystoupit z průměrnosti, někdy i podprůměrnosti.
Těžko říct, zda si tuhle větu říkají i lidé, kteří spoléhají jen na dávky, kdy přijdou s nataženou rukou na úřad a čekají, že se o ně někdo postará. Mnohdy tvrdí, že pracovat nemohou proto a proto, ale mnohdy je to jen jejich výmluva, nechuť zařadit se do normální společnosti. Jak je možné, že pracuje i mnoho vozíčkářů a zdravotně postižených, kteří by právem mohli říkat, že to a to nemohou dělat? A přesto nespoléhají na invalidní důchod, zatímco zdraví "nepřizpůsobiví" chtějí dostávat peníze za nic. Stimul "chci být víc než..." u nich neplatí a zřejmě nikdy platit nebude. Vymluví se, že v místě, kde žijí není práce, nebo by museli dojíždět, nebo nemohou nabízenou práci přijmou, prostě tisíce výmluv, proč to nejde.
Chci být víc než... si mnohdy říkají i mladí lidé pocházející z malých vesnic, kde nevidí perspektivu. Vydávají se proto do měst, nejprve za studiem, pak i za prací, a tady bohužel dochází někdy k tomu, že proto, aby někteří takovýto jedinci udělali kariéru, jdou tzv. přes mrtvoly. Jistě, silnější a schopnější vyhrává. Ovšem jistý kodex slušnosti a etiky by měl být zachován, protože takováto vítězství mimo fair play jsou sice vítězství, ale vítěze samotného nemohou těšit. A i jemu se může vbrzku stát, že bude smeten někým silnějším, schopnějším a hlavně bezpáteřnějším.
Chci být víc než... by tedy mělo vycházet jen z těch nejlepších pohnutek, kdy si stanovíme cíl a snažíme se jej dosáhnout. Mělo by být motivací, hnacím motorem, pro lenochy k výkonu a pro ctižádostivé k tomu, aby hráli "fér".

Vzpomínky na základní školu

30. listopadu 2017 v 18:00 | Deborah W
Když jsem chodila na základní školu, nebyla ještě inkluze, tudíž kdo nestačil výuce, skončil ve zvláštní škole. Pár takovýchto jedinců, kteří ve druhé třídě "přešli", jsem zažila, a nebylo na tom nic divného a nikdo se nad tím nepozastavoval. Stejně tak, jako ti nejlepší přecházeli zase po druhé třídě do jazykové školy, a také to nikomu nepřipadalo zvláštní.
Kluci ve třídě samozřejmě zlobili, ale bylo to takové to zlobení, kdy se poprali kvůli nějaké kravině. Dostali za to obvykle poznámku nevo záhlavec od učitelky, ale nikoho z nich nenapadlo si doma ztěžovat, jak ho ta "zlá učitelka napadla a zřejmě si na něj zasedla". Moc dobře věděli, že doma by to ještě slízli za to, že žalují a lžou. A taky to bylo normální a vychovávalo to ke slušnosti a vědomí, nést si za své činy následky v podobě nějakého trestu.
Vzpomínám si na školy v přírodě, kdy jsme vyráželi obvykle někam do hor. Dopoledne se učilo, odpoledne jsme byli venku.
Ve škole nepanovala šikana, alespoň já jsme se s ní nikdy nesetkala. Ve škole to bylo takové normální, i když jsme na učení samozřejmě nadávali. Se spolužáky jsme základkou prošli tak nějak v pohodě, i když jsme byli asi jako všichni ostatí "nejhorší třída", jak učitelé někdy tvrdili, ale to tvrdili opravdu asi všem.
Vzpomínek na základní školu je hodně a jsou to vzpomínky na dobu, která je už dávno pryč a na kterou se už opravdu jen hezky vzpomíná.

YouTube a blog

16. listopadu 2017 v 19:17 | Deborah W
Když se ještě před prá lety chtěl někdo realizovat v psaní článků, povídek, ba i knih, a nebyl profík, nezbývalo mu, než trpělivé obesílat noviny a časopisy, či se dotazovat nakladatelů, zda by byli ochotni jeho díla zveřejňit nebo vydat. Cesta to bylo složitá, mnohdy trnitá, a na jejím konci se ve většině případů objevovalo "bohužel, nemáme zájem", "zkuste se zlepšit v psaní", "zkuste to později".
To samé zažívali nadšenci videa, kteří něco amatérsky natočili a rádi by se stím pochlubili. Distributoři, producenti i dramaturgové ale striktně sdělili, že tohle se nehodí do jejich koncepčního plánu.
S nástupem internetu a "rozjetí" YouTube a blogu, obojí padá. Kdo chce psát, píše. Kdo chce točit, točí. Tvorbu těchto jednotlivců si může přečíst široké spektrum členářů a jejich videa může shlédnout mnoho diváků. Dnes nejsou ničím a nikým omezeni, a pokud jim nevadí, že za to neinkasují tučný honorář a dělají to proto, že je to baví a naplňuje, pak je to v pořádku.
Ale, i zde platí, že by to měla být hlavně záliba, nikoliv žrout času, kdy u obrazovky strávíte 24 hodin denně a jste ve stresu, pokud se Vám nepodaří vymyslet nebo natočit další příspěvek.
Zkrátka a dobře, obojí by mělo obohacovat nejen toho, kdo na YouTube a blog přispívá, ale i ty, kteří tyto příspěvky sledují.

Navždy

16. listopadu 2017 v 19:05 | Deborah W
Navždy, v sobě nese jakési definitivum. A sice, že něco bude trvat a nikdy to neskončí. Jenže, všechno jednou skončí, protože nic netrvá věčně. Zářný příklad je rozpad tzv. "východního bloku" nebo též pád "železné opony", kdy evropské státy podléhající sféře Sovětského svazu povinně hlásaly, "se Sovětským svazem a nikdy jinak", čímž se rovněž myslelo navždy. Naštěstí postupně přišly v jednotlivých zemích revoluce a tuto teorii rozmetaly jako domek z karet.
I některá manželství se uzavírají s tím, ža je to navždy, ale procento vysoké rozvodovosti ukazuje, že navždy, je v tomto případě jenom zbožné přání. Čím to vlastně je, že si dva, na začátku milující se lidé, přestali rozumět? Možná tím, že spolu neumějí komunikovat. Možná tím, že mají odlišné zájmy, cíle a plány. Možná během života potkají někoho, s kým si rozumí víc a proto je to "navždy" najednou pomíjivé a bezvýznamné. Počáteční zamilovanost vyprchá a pokud nemá vztah pevný základ, třeba právě ve společných zájmech, na kterém může stavět, pak je konec.
Navždy není vlastně opravdu nic. Co nerozdělí člověk, rozdělí smrt. A tak nic nepřetrvá. Zdánlivě definitivní význam tohoto slova je tedy značně zavádějící a pokud se nad ním dá hlouběji uvažovat, stojí na hodně vratkých nohách.
Navždy, tak alespoň dává jistou naději, kterou si přejeme mít, aby byly naše životy žitelnější. A naděje umírá poslední. Taky není navždy.

Boj

1. listopadu 2017 v 19:35 | Deborah W
V neděli svedli boj s přírodními živly v podobě bouří Grischa a Herwart hasiči. Bouře, které se prohnaly naší republikou napáchaly mnoho materiálních škod a za oběť jim padly i čtyři lidské životy. Hasiči, nejen ti profesionální, ale i dobrovolní, prožili neděli jako perný den, kdy neustále vyzváněla tísňová linka, a aby stihli být na všech místech, kam je zavolali, muselo by jich být alespoň pětkrát tolik. Hasiči už dávno nebojují jenom s ohněm, ale jejich práce se rozšířila i o likvidaci událostí při povodních, vichřicích, autonehodách, ale i událostech v továrnách. Muži mnoha profesí dalo by se říct. Kácejí stromy, zajišťují střechy, vyprošťují auta, likvidují toxické havárie a mnoho dalšího. Nasazují své životy, aby bojovali v mnohdy prohraných bojích. S přírodními živly se totiž většinou vyhrát nedá. To, co člověk dlouhou dobu buduje, přírodní živly během pár vteřin zničí. Je to nespravedlivé, ale bohužel je to realita. Hasiči jsou pro nás symbolem toho, že i když se jedná o mnohdy marný boj, přesto se do něj pouštějí, a tím nám vlastně vnukají naději, že přece jen není vše ztraceno. Patří jim velký dík, kterého se jim mnohdy nedostává. Zasloužili by si i podstatně vyšší finanční ohodnocení a stát by se o ně, jako o své zaměstnance, měl mnohem lépe postarat, než třeba o poslance nebo mnohé úředníky, kteří celý den prosedí na židli a není za nimi vidět žádný výsledek. A ač nedělní boj s živly dopadl tak jak dopadl, ač je jeho bilance tragická, tak hasiči jej přesto vyhráli. A já jim všem posílám slova díků za všechno, co vykonali.