Prosinec 2017

Moje hvězda

30. prosince 2017 v 14:07 | Deborah W
Za jasných nocí září na nebi milióny hvězd. Lidstvo k nim odjakživa obrací svůj zrak. Právě díky lidem dostaly některé hvězdy a souhvězdí svoje jména. Astrologové směřují svoje dalekohledy do stále hlubších hlubin vesmíru a hledají tam nové a nové hvězdy. I naše Slunce je vlastně hvězdou. Zářící sálající hvězdou. A právě podle tohoto přirovnání některé lidi, kteří něco dokázali a šíří kolem sebe aureolu jasu, nazýváme hvězdami.
I Vánoce, které jsou už zase za námi, jsou spojovány s hvězdou. S hvězdou betlémskou, která vlastně byla, jak se ukázalo, kometou.
Z daleké hvězdy byl i Malý princ ze stejnojmenné knížky, který říkal, že "to, co jsi k sobě připoutal, za to neseš odpovědnost a že každá poušť ukrývá studnu".
Svou hvězdu má prý i každý člověk a když ta hvězda pohasne, člověk zemře. Jindy se to přirovnává k hořící svíci. Ať hvězda nebo svíce, obě vydávají zářící jas. Věřím, že i moje hvězda, je hvězdou šťastnou, která mi ozařuje životní cestu.
Lze jen doufat, že i s příchodem nového roku, budou nad našimi hlavami nadále zářit jen samé šťastné hvězdy.



Melodie srdce

20. prosince 2017 v 17:49 | Deborah W
Když srdce tzv. zpívá, cítíme radost a štěstí. Kdykoliv, když prožíváme nějaké emoce, cítíme to srdcem. Jeho tep se zrychlí, že jej mnohdy pomalu slyšíme bít nahlas. Ať se radujeme nebo jsme smutní, pokaždé tyto pocity vycházejí ze srdce.
Teď, ve vánočním čase můžeme vnímat radost z toho, že trávíme čas s těmi, které máme rádi, že jsme pro ně obstarali dárky, které jim udělají radost a že se naopak budeme radovat z toho, co obdržíme od nich.
Hřát u srdce nás ale bude i tehdy, když si budeme přát hezké svátky se svými přáteli, sousedy i známými, že alespoň na chvilku v celoročním shonu najdeme chvíli, kdy si uděláme čas na druhé a budeme si moct vychutnat jedinečný pocit sounáležitosti.
Nadcházející vánoční svátky nás přímo vybízejí k tomu, abychom otevřeli svoje srdce a nechali do nich vplout lásku a těšili se z jejího kouzla.




Co kdyby

20. prosince 2017 v 17:29 | Deborah W
Když 14. října minulo Zemi neznámé vesmírné těleso doutníkového tvaru, kterému vědci začali přezdívat Oumuamua, lovci záhad se zaradovali. Co kdyby to díky svému podivnému tvaru bylo UFO? Na průzkumu tohoto tělesa se podílel i profesor Stephen Hawking, který by tak rád mimozemšťany objevil. Ale, nakonec se ukázalo, že těleso bylo jen kusem skály, která milióny let putuje vesmírem. Takže z mimozemšťanů zase nic nebude.
Co kdyby ale jednoho dne skutečně přiletěli? Byli by to dobráci jako byl E.T.Mimozemšťan a nebo agresívní bestie jako Vetřelec?
Možná si to na Zemi malujeme moc narůžovo a jejich přílet si představujeme třeba jako návštěvu sousedů. Přiletí, nějak se s nimi dorozumíme, vyměníme zkušenosti, dozvíme se něco o vesmíru, zdokonalíme se v technice. To je to, co bychom chtěli, ale skutečnost může být docela jiná. Ať by přiletěli s dobrými či zlými úmysly, vždycky by to představovalo riziko. V podobě bakterií, které by s sebou přinesli a na které my nejsme zvyklí, což by mohlo znamenat zkázu lidstava. Třeba mimozemšťané ale vůbec nemají podobu jakou si dovedeme představit. Možná se pohybují v docela jiném čase a prostoru. A nebo vůbec nejsou.
Představa, že jsme ve vesmíru sami je sice málo pravděpodobná, ale co když tomu tak je. A nebo nás mimozemšťané dávno pozorují, ale za návštěvu jim nestojíme.
Ať tak či tak, co by následovalo, kdyby se jednoho dne skutečně objevili? Jistojistě panika. Rovnováha světa by se vychýlila, světové vlády by se otřášly v základech. Jeden mocnář před druhým by soupeřil v tom, komu dají mimozemšťané přednost. Následovaly by otázky typu - Co od nich můžeme čekat? Jsou přátelští nebo nás zničí? Jak se k nim máme chovat? Jak s nimi komunikovat? A co by s námi udělalo asi to, kdybychom se dověděli odkud pocházejí? Zřejmě nic, protože nekonečnost vesmíru si neumíme představit. Navíc by v nás určitě budili strach, protože by byli na mnohem vyšší úrovni, než my, když by dokázali překonat nepřekonatelné vzdálenosti. A to my zatím nedokážeme.
Možná je tedy lepší na sebe příliš neupozorňovat, aby se co kdyby nestalo skutečností. Vyhlídky na setkání s jinou civilizací nejsou totiž nijak nadějné.

Na hraně

20. prosince 2017 v 17:02 | Deborah W
Na hraně je chování některých lidí ve společnosti. Je až zarážející, jak během několika let sklouzla úroveň některých jedinců až do těch nejnižších pater. Vulgárními výrazy a výlevy obtěžují na ulici, v MHD, restauraci i obchodech ostatní, kteří na tyto zamindrákované jedince, jež si právě pomocí vulgarity musí dokazovat své ego, nejsou zvědaví. Kdysi bývalo dobrým zvykem a ve slušné společnosti to tak je dosud, že ten, kdo vychází, má přednost před tím, kdo vchází. Neomalení jedinci se však rvou do dveří obchodů i dopravních prostředků a vůbec neberou v potaz, že by měli posečkat až vyjdou či vystoupí ostatní. V MHD se na volná místa derou mladí a mají vztek, když je předběhne někdo starší a oni musí zůstat stát. Stejně tak je nepochopitelná i protiváha, že starší lidé pouštějí sedat děti, které berou pomalou jako automatickou věc, že mají místo jisté.
Podobně jsou schopni se někteří omezenci znectít proto, že jeden druhého předběhne a "sebere" mu vyhlédnuté parkovací místo na přecpaném parkovišti.
Ve společnosti stoupá agresivita. Mnoho lidí má nabrané půjčky, a aby je mohli splácet, musí pracovat tzv. od nevidím do nevidím. Jsou tedy v neustálém stresu, pod tlakem, a kdo na dluh nežije, na toho mají tito jedinci vztek, protože nad nimi pořád visí přízrak jménem exekuce. Žebráci na ulicích natahují (a teď před Vánocemi obzvlášť) lačně své ruce a dožadují se peněz, protože "nemají na jídlo". Ale, běda, pokud byste jim místo peněz právě to jídlo poskytli. Jsou schopni změnit se z prosebníků v nadávající agresory, z čehož plyne ponaučení, že peníze nepotřebují na stravu, ale na alkohol, cigarety nebo drogy.
Ignorace léta zavedených a zažitých společenských norem vede k tomu, že se společnost ocitá na hraně. na hraně svého úpadku. A ten je bohužel vždycky mnohem rychlejší než vzestup. Je to jako takové balancování nad propastí, když se i přes varování nakláníte do hlubiny. Pak stačí jen malé zakolísání, zřítíte se dolů a žádná cesta už zpátky nevede.